Indotestudo elongata

Popis

Tato želva byla poprvé popsána Edwardem Blythem v roce 1853 jako Testudo elongata Blyth 1854 (článek vyšel v roce 1853, ale jako rok popisu je uváděn údaj 1854 - proč existuje tento rozpor v rocích se nám nepodařilo zjistit). Pod stejným názvem ji popsal i John E. Gray v roce 1857 a pak ještě v roce 1868 William Theobald. Takto byla označována až do roku 1979, kdy P. Pritchard použil označení Geochelone elongata. Nicméně již v následujícím roce ji R. Bour pojmenoval jako Indotestudo elongata. Současné platné označení je Indotestudo elongata (Blyth, 1854). Pro úplnost informace je potřeba zmínit ještě citaci z The Reptile Database (autoři Peter Uetz a Jiří Hošek) z roku 2021, kdy je uváděno pro tuto želvu označení Testudo parallelus ANNANDALE 1913 jako synonymum k současnému platnému označení.

Jedná se o suchozemskou želvu střední velikosti. Délka carapaxu v našich podmínkách obvykle nepřesáhne 28 cm (maximálně 30 cm), samice jsou o malinko menší. Za ideálních životních podmínek může želva dosáhnout na karapaxu délky až 33 cm. Obvykle se hmotnost dospělých zvířat pohybuje mezi 2,5 až 3 kg. Stavba jejího těla ji předurčuje pro pohyb ve vyšším porostu, kde při hledání potravy prolézá spadaným listím a občas lokálně rozrývá humózní vrstvu půdy. Když chce, velmi dobře umí hrabat i v tvrdší půdě. Toto však činí většinou jen v případě, kdy vyhodnotí přítomnost žížaly nebo nějaké larvy a hrabání je spojeno s cílem získat potravu. Jedná se o želvu, která svoji aktivitu přizpůsobuje nabídce potravy. Pokud ji má dostatek, nakrmí se a pak je schopná zbytek dne strávit bez hnutí na jednom místě.

Krunýř je masivní, pevně stavěný, vysoce klenutý a spíše delší a užší. Nuchální štít je významně prodloužený a většinou má obdélnikový tvar. Byli zaznamenáni jedinci bez nuchálního štítu, jedná se však spíše o raritní jedince. Absence nuchálního štítu je častější u druhu I. forstenii, druh I. travancorica ho nemá nikdy. Hlava bývá obvykle světlejší ve srovnání s končetinami. Kresba a celkové zbarvení je i v rámci jedné snůšky dost variabilní. Mohou se vylíhnout i jedinci s čistým žlutým krunýřem a čistou nažloutlou hlavou, převládá však žlutá s černými skvrnami. Líhnou se však i jedinci s převládající tmavou barvou. Ve středu štítku bývá obvykle větší tmavá skvrna s nepravidelným okrajem, v její blízkosti se mohou vyskytnout menší tmavé skvrnky a tečky. Kůže na nohou a ocasu bývá tmavě šedá, hlava světle žlutá (nebo šedivá) až žlutá.  Želvy chované venku nebo v teráriu za optimálních světelných podmínek mívají hlavu vybarvenou více do žlutého odstínu. Samci mají výrazně delší ocas a plastron mají znatelně miskovitě prohnutý. V období pářicích rituálů se obvykle samcům vybarví hlava a přední končetiny do sytějších žlutých odstínů a pokud jsou i na hlavě tmavé skrvny, zvýrazňuje se kontrast světlého podkladu a tmavých skvrn. Vybarvení kůže je závislé na složení krmné dávky a kvalitě osvětlení v teráriu. Pokud nejsou tyto podmínky splněné, nedochází obvykle u samců v období jejich zvýšené sexuální aktivity k tak markantní změně v zabarvení kůže, jak by tomu bylo za stejné situace v přirozeném prostředí (venkovní chov).

Indotestudo elongata je často připodobňována ke klasickým středoevropským suchozemským želvám rodu Testudo. Vyžaduje však mnohem vlhčí prostředí, i když jsou známé lokální populace přizpůsobené relativně suchému a teplému prostředí. 

Výskyt

Indotestudo elongata se přirozeně vyskytuje na území východní Indie, jižního Nepálu, Bangladéše, Myanmaru, jižního Bhútánu, jižní části Číny, Thajska, Laosu, Kambodže, Vietnamu a části Malajsie.

V Indii se jedná především o oblasti Bihár, Džárkhand, Západní Bengálsko, Ásám, Méghálaja, Nágáland, Manípur a Tripura. V Nepálu se jedná o jižní pás území v sousedství s hranicí s Indií zhruba od Chitwanského národního parku směrem na východ. Tento pomyslný pás pokračuje i přes území Bhútánu a týká se to zejména parku divoké zvěře Phibsoo Wildlife Sanctuary a pak národního parku Royal Manas National Park. Na území Číny se přirozeně vyskytuje tato želva jen při hranicích se státy Myanmar, Laos a Vietnam. Na území Malajsie se želva vyskytuje pouze v severní části od hranic se státem Thajsko zhruba na úroveň města Kuala Lumpur. Na území států Bangladéš, Myanmar (Barma), Thajsko, Laos, Kambodža a Vietnam se vyskytuje na celém území jednotlivých států v místech s odpovídajícím biotopem.

Na následujícím obrázku jsou vyznačeny oblasti nejčastějšího přirozeného výskytu Indotestudo elongata. Oblasti je potřeba chápat jako vymezující určité území s vhodnými klimatickými podmínkami. Želva se však na vyznačeném území může vyskytovat lokálně podle toho, zda daná oblast splňuje podmínky potřebného biotopu. Není vyloučený lokální výskyt i mimo vyznačené území.

Předpokládá se, že původně všechny 3 druhy Indotestudo (elongata, forstenii a travancorica) žily společně na stejném území jižní Indie a střední Indonésie. Během poslední doby ledové však došlo k zásadním změnám v biotopu (rozhodující bylo rozdrobení původního souvislého lesního porostu na rozsáhlém území a změny v průběhu mořských proudů - tím i změny klimatu v přímořských oblastech). Díky tomu se jednotlivé druhy začaly lépe rozmnožovat jen v určitých oblastech a v průběhu následujících několika tisíců let došlo k teritoriálnímu rozdělení ve výskytu jednotlivých druhů. Tyto se současně plně adaptovaly na průběh klimatických změn v průběhu roku v daných oblastech. Přestože jsou si všechny 3 druhy geneticky hodně podobné, jejich biotop a způsob chování je dostatečně rozdílný na to, aby mezi nimi byly patrné dobře pozorovatelné rozdíly opravňující k zařazení do 3 samostaných taxonů.

Se změnou biotopu vyvolaného lidskou činností ubývá v posledních letech přirozených ploch. V dřívější době umožňovaly velké souvislé porosty poměrně značnou migraci želv. V současné době dochází k přerušování těchto přirozených tras v důsledku kácení lesních porostů ať už z důvodu následného obdělávání půdy nebo pro účely výstavby. Výskyt želv se pak omezuje na určitou izolovanou oblast. Želvy se následně plně přizpůsobují podmínkám takto vymezeného území a s přibývající dobou lze zaznamenat mírné odlišnosti v chování podle místa výskytu.

Nejvážnějším problémem je však nadměrný sběr pro potřeby především čínské gastronomie. Jsou také používány pro přípravu přírodních léčebných prostředků, jejichž deklarovaný účinek je však spíše sporný. Nejznámějším přípravkem je guiban, což je přípravek pro ovlivňování mužské potence. Úbytek těchto želv v přirozeném prostředí je tak vysoký, že se zvažuje zavedení zvýšeného mezinárodního statusu jejich ochrany.

Chování v přirozeném prostředí

Indotestudo elongata obývá především opadavé lesy, upřednostňuje sezónní lesy na úpatí kopců nebo opadavé lesy přecházející v savany. Jsou ale i oblasti s vyšším výskytem skalních výběžků s navazujícími suťovišti a i v těchto skalnatých oblastech se tato želva úspěšně zabydlí, pokud zde občas vydatně zaprší. Neznamená to ale, že by se ráda pohybovala po kamenech. Prolézá trávou mezi kameny případně ve spadaném listí pod keři a stromy. Prohlubně a mělké vyhrabané díry pod kameny ji však slouží jako bezpečné úkryty. Vyhřáté kameny fungují velmi dobře i jako zdroj tepla zejména v chladnějších nočních a ranních hodinách.

Podmínkou výskytu je vyšší vlhkost porostu, želva však ráda na kratší dobu porost opouští (zejména v časných ranních hodinách) a hledá plochu vystavenou prvním slunečním paprskům. Po prohřátí vyráží za potravou. S narůstající intenzitou slunečního svitu má tendenci vyhledávat přistíněná místa a pokud se začne významně zvyšovat i teplota vzduchu, zalézá obvykle do svého úkrytu. Tento druh želvy nemá příliš v oblibě intenzivní sluneční světlo, proto je v letních měsících přes den aktivní jen ve dnech s nižší intenzitou slunečního záření (podmračný den). Při prováděných měřeních zaměřených na sledování změn v poměru intenzity slunečního záření a intenzity UV záření ve venkovních podmínkách pomocí spektroradiometrů jsme zaregistrovali, že I. elongata má tendenci zalézat do úkrytů nebo částečně přistíněných míst dříve, než želvy T. graeca nebo T. hermanni. Pokud ji nízká okolní teplota nutí setrvávat na Slunci déle (kvůli prohřátí), natáčí své tělo obvykle při vyšší intenzitě slunečního záření ocasem směrem ke Slunci a současně jsme zaznamenali zatažení hlavy pod krunýř. Ve stejné chvíli T. graeca byla natočená přední částí ke Slunci s vytaženou a zvednutou hlavou. Tato chování jsme zaznamenali opakovaně.

Další podmínkou výskytu je poměrně malý rozsah v kolísání teplot. Tím není myšlený rozdíl mezi denní a noční teplotou, ale v denních teplotách. Jinými slovy, vyhovuje ji spíše podnebí teplotně stabilní. Oblasti jejího výskytu jsou často vystaveny monzumovým dešťům s následujícím obdobím sucha. Období sucha obvykle přečkává aestivací, několik dní až týdnů dokáže být zcela pasivní a vůbec nepřijímá potravu. Jakmile poleví vedra a trošku zaprší, přechází rychle do aktivního stavu. Za potravou se vydává nejčastěji v podvečerních hodinách, pokud však přetrvávají vyšší denní teploty i před západem slunce, zůstává v úkrytu a za potravou se vydává až ráno. V literatuře jsou popsány i případy, kdy byla želva aktivní ve vyhledávání potravy i při teplotách kolem 45°C. Protože se jedná o výsledky pozorování z 30tých let minulého století, kdy byly interpretace výsledků pozorování v přírodě často zatížené snahou o poskytnutí mediálně zajímavé zprávy, s velkou pravděpodobností se jednalo spíše o výjimečné chování. Obvyklým chováním je snaha přečkat vysoké denní teploty v bezpečí úkrytu, kde je teplota podstatně nižší, než je teplota okolního vzduchu nebo terénu vystaveného působení přímého slunečního záření. Želva však dokáže velice důmyslně využívat prodlouženého tvaru krunýře k ovlivňování své tělesné teploty. Jen mírným pootočením těla vůči slunci dokáže snížit nebo zvýšit teplotu těla i o několik stupňů. Toho dociluje velikostí plochy krunýře, kterou nastaví směrem ke Slunci.

Za potravou obvykle vyrazí po stejné trase a pokud ji nedostatek potravy nedonutí hledat jinde, nemá tendenci z naučené trasy vybočovat. S klesající teplotou a intenzitou světla vyhledá obvykle nejbližší úkryt a až do ranního rozbřesku je nečinná. Vyjímku tvoří období páření, kdy lze zaznamenat zvýšenou aktivitu i pozdě večer.

Když spořádá obvyklou porci zeleného krmení a začne hledat úkryt, překvapivě ráda na své cestě k úkrytu hrabe. Nejedná se ale o žádné hloubení dlouhých nor. Spíše převrací vrchní humózní vrstvu, ve které se snaží nalézt masitou stravu na přilepšenou svého jídelníčku. Vyhovuje ji tedy měkký podklad, zejména humusová půda nebo půda pokrytá vrstvou spadaného tlejícího listí. Pokud jsou příliš vysoké teploty, uklidí se do úkrytu pod kameny nebo hledá spadlé větve nebo pařezy, pod kterými si vyhrabe mělčí jámu. K tomu ji slouží mohutné přední nohy pokryté dobře vyvinutými šupinami. Také prodloužený a spíše užší krunýř je uzpůsobený právě hrabání mělkých jam nebo zalezení do těsnějších děr. Mhohdy si jen najde mírnou proláklinu překrytou listím nebo trsem vyšší trávy. Její schopnost splynutí s okolím je obdivuhodná, bývá často tak dobře zamaskovaná, že ji člověk snadno přehlédne, i když se na ni přímo dívá. Prohlubně pod kameny, které jsou přes den prohřívány slunečními paprsky vyhledává zejména při nástupu chladnějších dnů. Zřejmě kameny využívá jako zdroj sálavého tepla při větších poklesech teplot vzduchu v nočních a zejména v ranních hodinách.

Potrava

Hlavní složkou jejího jídelníčku jsou zelené listy rostlin, trávu většinou odmítá. Pokud je v jejím teritoriu nějaký ovocný keř nebo strom, obvykle se v době zrání plodů zdržuje v jeho blízkosti. Pak si v jídelníčku přilepšuje okusováním spadaných zralých plodů. Většinou ale množství zkonzumovaného ovoce netvoří rozhodující podíl z celkově přijaté potravy. Nelze však vyloučit, že v oblasti přirozeného výskytu může na některé lokalitě existovat určitý druh ovoce, který by mohl být pro tuto želvu pochoutkou. Podobně jako jiné suchozemské želvy si ráda zpestří svůj jídelníček nějakým šnekem, žížalou nebo mrtvým hmyzem. Někteří chovatelé uvádí i konzumaci hub, spíše se ale bude jednat jen o příležitostné ukousnutí, než o systematické vyhledávání. Indotestudo elongata má poměrně dobře vyvinutý čich, dokáže zachytit pach trusu zvířat i na značnou vzdálenost a zcela neomylně takovou hromádku najde. Pokud na hromádce hodují i larvy hmyzu, obvykle si obohatí svůj jídelníček i o ně. V humózní půdě aktivně vyhledává i mrtvý hmyz nebo malé hlodavce a to i v poměrně značném stupni rozkladu.

Chov v teráriu

Indotestudo elongata chováme v teráriu o rozměru 200 x 70 x 60 cm rozděleném na 3 části nízkými přepážkami. V první části je sušší substrát s vyšším podílem hrubozrného písku, na který je položený umělý kámen. Nad ním je umístěná výhřevná bodová žárovka, UV lampa a topné tělísko. Ve střední části je substrát pokrytý travním drnem, který částečně zasahuje i do třetí části. Ve třetí části přechází travní drn v humózní zeminu pokrytou suchými dubovými listy. Na rozhraní trávy a listí je umístěný úkryt. Třetí část je udržována hodně vlhká, střední část se zalévá takovým množstvím vody, aby se udržel trávník zelený (zaléváme jen 1 x týdně).

Na stropě jsou umístěné 2 zářivky, jedna svítí žlutým světlem o teplotě 2700 K, zářivka je ovládaná spínacími hodinami s ASTRO režimem a druhá bílým denním světlem o teplotě 4000 K, která zapíná a vypíná v nastaveném časovém intervalu. Zářivky částečně zasahují do první části, zcela plně osvětlují druhou část a zčásti zasahují do 3 (vlhké) části. Nejintenzívnější osvětlení je v místech umělého kamene, zde je i nejsušší část terária. Nejvíce přistíněná je část s dubovým listím, která je nejvlhčí. Světelný režim je nastavený tak, aby se postupně zvyšovala intenzita osvětlení s vrcholem přes poledne a s přibývajícím časem opět postupně slábne. Tomu je přizpůsobený i teplotní režim. UV lampa svítí od 10 do 14 hodin a napomáhá dosažení maximální intenzity světla v poledních hodinách.

Teplotu udržujeme podle ročního období. Čím delší je den, tím vyšší denní teplotu nastavujeme. V suché části udržujeme teplotu od 24 do 27°C (pod topným tělesem a pod výhřevnou žárovkou je mírně vyšší), na opačné straně terária v místě úkrytu je teplota o 3 až 5°C nižší. V teráriu je poblíž výhřevného místa umístěný větší kámen, který slouží v noci jako zdroj sálavého tepla. Proto se noční teplota v teráriu snižuje pozvolna a k ránu klesá v suché části až na 20°C, na opačné straně může klesnout až na 16°C v závislosti na teplotě v místnosti. Protože v místnosti udržujeme noční teplotu na 16°C, obvykle zůstává teplota i v chladnější části terária o 1 až 2°C vyšší.

V našem chovu krmíme především listy pampelišek a jitrocele, občas přidáme listy jahod, malin nebo ostružin. Želvy si rády i smlsnou na listech lopuchu nebo bodláku, ale spíše jako chuťovku. Přibližně 1x za 10 až 14 dnů jim dáváme kousek jablka. 1 x za 3 týdny jim podáváme plátek syrového hovězího srdce zbaveného tuku, ale jen v malém množství (méně než 0,6 g masa na každých 100 g váhy želvy) nebo jim dáme žížalu. Krmení podáváme v dopoledních hodinách, před zahájením svícení UV lampy, abychom je vystavili ozáření UV zářením (jinak totiž pod UV lampu nevlezou). Přesto se stává, že si někdy doslova počkají, až UV lampa zhasne a teprve potom vylezou z úkrytu a začnou krmení konzumovat. Želvy starší 1 roku krmíme 3x týdně (st, pá, ne). Mladší již plně rozkrmené želvy se krmí denně s jedním dnem půstu a pouze zeleným krmením. Mláďatům vkládáme do terária hned od počátku kousek sépiové kosti, po pravdě řečeno si jí ale vůbec nevšímají (dáváme ji pro pocit, že nemohou strádat nedostatkem vápníku, ale asi to nemá vůbec smysl - neviděli jsme nikdy takto mladé želvy sépiovou kost okusovat). Zhruba od 5 měsíců stáří začínáme přidávat na kousky nalámané granule, většinou je ale zpočátku vůbec nechtějí. Masem začneme přilepšovat zhruba o měsíc později (v tomto případě velký zájem). Vápníkový bloček jim do terária vkládáme nejdříve ve 3 měsících stáří. Jakmile ho vyzkouší, můžeme sépiovou kost z terária odstranit, protože si jí už ani nevšimnou. Ale ani v případě vápníkového bločku však není spotřeba nijak velká. Jakmile začnou mladé želvičky přijímat minerální granulky, zřejmě jim pokrývají potřebu vápníku a vápníkové bločky jsou pak spíše jakousi pojistkou. Vodu v misce měníme při každém krmení.

V zimním období podáváme aktivním želvám čínské zelí, občas na přilepšenou listy čekanky, římský salát nebo hlávkový salát. Dodržujeme i interval podávání jablka a minerálních granulí. Na přilepšenou podáváme občas (1 x za 2 až 3 týdny) kousek červené papriky. Pokud se plánuje zazimování, nejméně 1 měsíc před zazimováním nepodáváme žádný zdroj živočišné bílkoviny a posledních 14 dnů podáváme jen zelené krmení (v této době už připadá v úvahu jen čínské zelí). Seno tvrdošíjně odmítají a dokážou ho dokonale vyseparovat i v případě, že je na drobno nakrájené a zamíchané do nastrouhaného čínského zelí.

Při postupném snížení denní teploty na cca 18°C (pod 20°C) přestanou želvy žrát a výrazně utlumí aktivitu. Následně přechází do zimního spánku. V něm by teplota měla kolísat mezi 15 až 16°C přes den a v noci (k ránu) by neměla klesnout pod 13°C. Zimní spánek by neměl trvat déle, než 6 až 8 týdnů podle kondice před zazimováním. Při probouzení neměníme nastavenou noční teplotu, jen postupně (každý třetí den) zvýšíme denní teplotu o 1°C. Zhruba po 14 dnech (po dosažení denní teploty 20°C) naráz zvedneme denní teplotu na 25°C a noční teplotu zvýšíme na 18°C. Intenzitu osvětlení upravujeme od okamžiku, kdy zjistíme zvýšenou aktivitu želv. Po probuzení je ještě nejméně 3 dny vůbec nekrmíme, jen mají k dispozici vodu v misce. Po 3 dnech, kdy viditelně vyhřívají své tělo na výhřevném místě, jim podáme mladé listy čínského zelí nebo čekanky a při třetím krmení (zhruba po týdnu) i kousek jablka. Jablečný pektin má příznivý efekt na střevní mikroflóru a pomáhá ji v tomto případě nastartovat k maximální aktivitě.

V aktivním období se nám osvědčilo podávat 2 x týdně (st, poloviční množství v ne) odměřené množství minerálních granulí, ale ne z důvodů zajištění příjmu vápníku, ale jako zdroj vitamínů a stopových prvků. Počet granulek je závislý na velikosti želvy. Želvy maji granule ve velké oblibě a berou je i z ruky. Jako zdroj vápníku využíváme pokusné vápníkové bločky. Do terária vkládáme i kousek sépiové kosti, ale od doby, kdy používáme vápníkové bločky, si sépiové kosti vůbec nevšímají.

Několikrát jsme zkoušeli donutit tyto želvy ke konzumaci trávy tím, že jsme jim opakovaně během několika po sobě jdoucích dnech podávali jen trávu. Nikdy se nestalo, že by některá želva trávu konzumovala. Zpočátku ji aspoň očichaly, později už ani k misce s trávou nepřišly. Po dvou až třech dnech zalezly do svých úkrytů a nevylezly dříve, než jsme se vrátili k obvyklému krmení. Jejich trucování je obdivuhodné a byli jsme to vždycky my, kdo nakonec povolil jako první. Jakmile dostaly obvyklé žrádlo, ihned z úkrytu vylezly a misky dokonale vyčistily. Proto můžeme těmto želvám dopřát trávníkový drn v teráriu, protože si ho vůbec nevšímají a jen občas se pod ním snaží vyhloubit jamku jako úkryt. Každá želva má své oblíbené místo v teráriu, které využívá jako úkryt. Pokud se stane, že do úkrytu zaleze jiná želva, tak původní obyvatelka si pak zkouší někde vyhloubit jamku jako náhradní úkryt. Obvykle je tímto místem sousedství travnatého drnu. Pokud obsadí všechny želvy každá své místo, žádnou aktivitu směrem k podrývání drnů trávy jsme neregistrovali. Pokud trávník přece jen zdecimují, tak je to díky hrabání. Jednou jsme s drnem do terária vnesli i žížalu a želvy ji zřejmě cítily. Několik dní usilovně drn nadzvedávaly a doslova podkladní substrát rozrývaly. Pak jsme náhodou zachytili jejich lovecký úspěch a od následujícího dne viditelně o rytí v okolí travnatého drnu ztratily zájem.

Co se týče granulovaného krmení, granule vyloženě pro suchozemské želvy založené hlavně na senu jim moc nejedou. Velice dobře konzumují již zmíněné minerální granule, které jim samozřejmě podáváme jen v odměřeném množství. Podávání vápníku ve formě vápence (nebo uhličitanu vápenatého) jim moc nejede. Aby se mu nevyhýbaly, je třeba podávané krmení navlhčit a posypat tak, aby nemohly vybírat z podaného krmení listy bez vápence. Sépiovou kost okusují jen ze zvědavosti, spíš je to jen okusovací rituál, který je moc dlouho nebaví. Vaječným skořápkám se vyhýbají obloukem. Objektivně je však třeba přiznat, že toto chování může být důsledkem toho, že poznaly chuť námi testovaných pokusných vápníkových bločků. V tomto případě jsme želvy museli doslova odměřovat, protože po prvním vložení tohoto vápníkového bločku do terária se k němu zanedlouho všechny seběhly a byly schopné ho spořádat během 3 dnů. Po určité době se spotřeba bločků ale ustálila na předpokládaném množství vycházející z provedených bilančních analýz. Jednoznačně však můžeme konstatovat, že vápníkové bločky želvy vyhledávají aktivně, ostatní formy vápníku (krmný vápenec, uhličitan vápenatý nebo drcené vaječné skořápky) je nutné podávat tak, aby se jim nemohly želvy při konzumaci potravy vyhnout.

Chov ve venkovním výběhu

Při chovu ve venkovním výběhu se doporučuje umístit vhodné úkryty na opačné straně výběhu, než je podávané krmivo. Želva je pak donucená k vyšší pohybové aktivitě. Pokud je ve výběhu chovaných více jedinců, je dobré nabídnout želvám větší počet úkrytů. Z jejich chování jsme vypozorovali, že se spíše vyhýbají situacím, kdy by do úkrytu zalezly 2 nebo více želv a nocovaly by v něm společně. Spíše to působí dojmem, že mají rády své soukromí a pokud jim úkryt obsadí jiná želva, radší vycouvají a hledají jiné místo. Úkryty je vhodné řešit v místech se silnější vrstvou kypré humózní zeminy, ideální se jeví písčitá zemina promíchaná s rašelinou a s větším podílem nadrceného listí (používáme dubové). V místech úkrytů je vhodné buď nechat vyrůst vyšší rostliny s většími listy (například lopuchy), nebo je osadit nízkými a spíše poléhavými keři. Želvy mají rády, když porost nad nimi jakoby vytváří klenbu. Pod takovým porostem většinou moc nerostou byliny a tak jsou želvy donuceny za potravou cestovat do otevřenějších a Sluncem více osvětlených ploch. Je potřeba ale zdůraznit, že pozorované chování se týká našeho výběhu, kde mají 4 chované želvy k dispozici asi 7 různých úkrytů, přičemž občas se stane, že si ještě vyhloubí někde další jamku.

I ve venkovním výběhu se projevuje jejich trucovitost. Jakmile jsme jim na misku podali maso nebo granule, měly tendenci v následujících dnech hledat potravu právě v misce a přirozeně rostoucích rostlin ve výběhu si nevšímaly. A to i těch, které běžně konzumovaly. Trvalo hodně dlouho než jim došlo, že tentokrát to nebudeme my, kdo povolí. Masem jim přilepšujeme jen 1 x za 3 týdny. Ve venkovním výběhu podáváme granulky jen 1 x týdně, protože mají stále k dispozici vápníkové bločky. Jinak jsou odkázané jen na to, co jim ve výběhu roste a co si případně uloví.

Ve výběhu máme vyhloubenou mělkou tuňku, na její dno jsme umístili větší plastovou misku používanou pod květináč. Tůňka je totiž vsakovací a miska slouží k tomu, aby aspoň malé množství vody bylo k dispozici stále. Vodu však želvy nepoužívají k napití, ale občas se miskou projdou. Terén je ve výběhu sespádovaný tak, aby dešťová voda z celého výběhu stékala právě do tůňky. Zaregistrovali jsme opakovanou situaci, kdy po vydatnějším dešti a následném částečném vsáknutí vody 2 želvy následující dny s oblibou šmejdily v místech s hodně mokrou zeminou. Přitom nelze říct, že by jejich chování bylo motivované snahou získat nějakou potravu. Zatím nemůžeme s určitostí říct, co je důvodem pro toto jejich chování. Zbylé 2 želvy tento rituál vůbec neprovádí.

Tento druh želv potřebuje mít ve venkovním výběhu nainstalovaný skleník, který jim slouží k překonání dnů s nízkými teplotami. V letních měsících obvykle do skleníku nezalezou ani ve dnech s výraznějším ochlazením, ovšem v srpnu už začínají být noční teploty dost nízké a tyto želvy musí mít možnost zalézt na teplejší místo. I ve skleníku je vhodné umístit úkryty na opačné straně, než je podávané krmení. Ideální je umístit doprostřed skleníku větší tmavý kámen, který přes den akumuluje teplo a v noci pak pomáhá tlumit pokles teploty ve skleníku. Pokud je skleník výhřevný, dokáže významně prodloužit plně aktivní období želv.

Související články

x

Odkazy

Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.

Zajímavé stránky

x