Zimování

Zimování je životní strategií

Poikilotermní živočichové jsou odkázáni na příjem tepla od okolí a tak není překvapující, že si museli vytvořit nějaký způsob přežití v období s nízkými okolními teplotami. Nízké teploty tkání totiž neumožňují jejich normální fungování a příliš nízké teploty by mohly způsobit destrukci buněčných struktur vlivem objemové roztažnosti vody při zamrzání a opětovném rozpouštění ledových krystalů uvnitř buňky. Což je neslučitelné se životem. Pokud klesne teplota okolí pod určitou hranici, musí si poikilotermní živočich nalézt vhodný úkryt pro zimní spánek. Když naopak teplota vystoupá příliš vysoko, musí si zvíře vyhledat místo s nižší teplotou. Tím je chráněno proti přehřátí. Teplokrevní živočichové využívají speciální nervová zakončení umístěná v kůži, která jejich mozku dodávají signály, z nichž mozek vyhodnocuje stav chladu nebo tepla. Protože se jedná o živočichy se schopností regulace teploty, reaguje jejich tělo na tyto teplotní výkyvy okolí zvýšením produkce tepla nebo naopak aktivuje mechanismy ochlazování. U některých poikilotermních živočichů jsou sice podobná nervová zakončení v kůži také přítomná, ale jejich signály vyhodnocuje mozek jinak. Nedokáže totiž pouze tyto signály vyhodnocovat jako varování před chladem nebo horkem. K tomuto účelu slouží tzv. třetí oko umístěné většinou na temeni hlavy pod kůží. Název oko není úplně výstižný, avšak z histologického hlediska má velice podobnou strukturu nervových zakončení jako jsou na sítnici oka. Rozdíl spočívá v tom, že reagují mnohem citlivěji na vlnové délky v oblasti IR záření - tedy tepelného záření. Toto třetí oko proto u poikilotermních živočichů plní mimo jiné i funkci teplotního výstražného čidla. Mozek želv tedy reaguje na chlad a horko teprve po zkombinování signálů pocházejících z nervových zakončení umístěných v kůži a z třetího oka. U některých živočichů je toto třetí oko dokonce tak citlivé, že je využíváno k vyhledávání kořisti. Např. díky tomuto orgánu dokážou chřestýši rozlišit objekty odlišující se od sebe teplotním rozdílem v setinách stupně a tak i v úplné tmě jim umožní kořist vyhledat a přesně na ni zaútočit. U nich však není oko umístěné na temeni hlavy, ale v jamkách mezi očima a nozdrami. U želv je tento orgán umístěný na temeni hlavy, je překrytý tenkou vrstvou kůže a je klíčovým pro aktivaci procesu hibernace.

Hibernace

Hibernace (zimní spánek) je specifická reakce želv, při které dochází k významnému utlumení metabolismu a všech fyziologických reakcí těla vyvolaných především výrazným poklesem teploty okolí. Želvy překonávají stav hibernace ve vhodných úkrytech, kde obvykle teplota příliš nekolísá a jsou tam i odpovídající vlhkostní poměry. Takovým podmínkám nejvíce vyhovují různé podzemní nory nebo větší hromady tlejícího materiálu (komposty, hromady posečené trávy nebo shrabaného listí).

Přechod do stavu hibernace je dlouhodobější proces, obvykle trvá nejméně 4 až 6 týdnů a pro nastartování této změny je nutná souhra více faktorů (postupné snižování teploty okolí, zkracování délky osvitu, změny ve světelném spektru, změny v intenzitě světla, změny ve složení dostupné potravy apod.). Stav hibernace je jedna z jejich základních životních strategií. Podobně se chovají i při vysokých teplotách okolí, kdy přechází do stavu aestivace. Rozdíl mezi stavem hibernace a aestivace tkví v rozdílném složení jejich tělních tekutin v obou těchto klidových režimech. Přechod do stavu aestivace je naopak poměrně rychlý a může k němu dojít již po několika po sobě následujících horkých dnech.

Pokles teploty

Při déle trvajícím poklesu teplot v jejich okolí se želvám natolik zpomalí biochemické reakce v těle, že již nejsou schopné zajistit normální fungování tkání. Tím se stávají ohrožené na životě. Proto mají želvy schopnost cíleně změnit svůj metabolismus a přejít do stavu hibernace. Při přechodu do stavu hibernace začnou totiž reakce a fyziologické procesy probíhat podle jiného scénáře. Výsledkem je zásadní změna ve složení buněčné plasmy a ostatních tělních tekutin. Tato změna zajistí, že nedojde k poškození buněk a tkání ani při velice nízké teplotě (jsou známy i případy krátkodobého podchlazení želvy pod -2°C, aniž by želva uhynula).

Zimovat nebo nezimovat?

Mnoho chovatelů si pokládá otázku, zda je nutné želvy zimovat. Odpovědět na tuto otázku jednoznačně ANO nebo NE vlastně ani nejde. Jak již bylo zmíněno, želva je poikilotermní živočich a už z podstaty tohoto zařazení vyplývá, že je od přírody obdařená schopností přežívat období s nepříznivými klimatickými podmínkami ve stavu hibernace nebo aspoň významně zpomaleného metabolismu. I želvy z tropických oblastí nejsou stejně aktivní po celý rok ale mají období, kdy významně omezí příjem potravy a svoji fyzickou aktivitu. Toto období obvykle stráví zalezlé ve vhodném úkrytu. Ať už se jedná o stav klasického zimování nebo jen o jakési klidové období, v každém případě v tomto období dochází k významnému snížení tepové frekvence zvířat a metabolismus přechází na režim, kdy zdrojem energie pro buňky přestávají být živiny dodávané z trávicího traktu. Zdrojem energie se stávají zásobní tuky. Aby se z tuků získala energie, musí být přítomno dostatek kyslíku. Což je v době sníženého dýchání a významně sníženého průtoku krve svalovou tkání limitující faktor. Čím je menší pohybová aktivita, tím menší je i výdej energie a tím i menší nároky jsou potřeba na její výrobu. Intenzitu dýchání a tepovou frekvenci (ta určuje množství krve protékající cevním systémem za minutu) proto želva v klidovém stavu nebo ve stavu hibernace přizpůsobuje potřebě výroby energie na zachování základních životních funkcí. Dodávka kyslíku tkáním tedy probíhá jen v takovém rozsahu, aby umožnila pokrýt energetické potřeby především pro činnost mozku, plic a srdce a ostatní tkáně udržela v životaschopném stavu. Pokud by měla želva v době hibernace z jakéhokoliv důvodu zvýšit svoji fyzickou aktivitu, musela by se rozdýchat.

Proč využívají želvy jako zdroj energie v době hibernace tuky, i když je jejich úplné odbourávání podmíněno dostatečným přísunem kyslíku? Odpověď je poměrně jednoduchá. Úplným rozkladem tuků totiž vznikne jen voda a oxid uhličitý. Žádný jiný odpadní produkt nevznikne. Oxid uhličitý želva vydýchá, metabolickou vodu (voda vzniklá přeměnou živin) dále využívá nebo ji vyloučí kloakou z těla ven. Želva nemusí vynakládat žádnou další energii na likvidaci nějaké další odpadní látky. Při přeměně sacharidů by sice také vznikla voda a oxid uhličitý, ale v režimu zpomaleného metabolismu by se tvořilo i nemalé množství kyseliny mléčné. Ta by pak vyžadovala pro svoji přeměnu přísun určitého množství energie. Nárůst koncentrace kyseliny mléčné by však mohl způsobit metabolický kolaps. Při přechodu do stavu hibernace proto organismus želvy vypíná určité metabolické dráhy jako pojistku, aby takový stav nemohl nastat. Proto dochází k pomyslnému "přepnutí" metabolismu na jiný režim v době hibernace. Z 1 g spáleného tuku získá želva zhruba 2,25 x více energie, než ze stejného množství sacharidů. Při odbourávání bílkovin vzniká jako odpadní produkt dusík a jeho likvidace je energeticky velice náročná. Jedná se o druhou energeticky nejnáročnější reakci v těle hned po tvorbě spermatu. Z energetického hlediska je zisk energie z tuků téměř 3 x efektivnější, než z bílkovin. Přesto tuto metabolickou dráhu organismus ževy v hibernaci nevypíná, ale ponechává ji v záloze pro případ, kdy se vyčerpají zásoby depotního tuku. Zatížení organismu režimem likvidace odpadního dusíku je totiž menším zlem, než nadprodukce kyseliny mléčné. Další výhodou mluvící pro tuky jsou prostorové poměry. Tuk je nejzakoncentrovanější formou energie, kterou živá buňka zná a při srovnání stejného množství energie zaujímá tuk nejmenší objem.

Z biochemického hlediska je však obrovský rozdíl mezi získáváním energie z tuků v období plné fyzické aktivity za teplotně optimálních podmínek a v období, kdy je výrazně sníženo okysličování tkání a celý metabolismus jede na velice úsporný režim při značně snížené teplotě tkání. Ne, že by odbourávání tuků probíhalo různými metabolickými drahami, ty jsou stále stejné, ale jinak se projevují meziprodukty takové přeměny. Zatímco při optimálních teplotách se jednotlivé meziprodukty téměř okamžitě mění na další látky a tak se jejich fyziologický účinek prakticky neprojeví, při velice nízkých teplotách se jejich koncentrace v tkáních mírně zvyšuje, jejich přeměna je několikanásobně pomalejší a proto jejich zvýšená koncentrace může vyvolávat některé odlišné fyziologické reakce. Tak například v době nízké teploty udržují organismus želvy ve stavu strnulosti, a i když se například krátkodobě teplota jejího těla zvýší, želva se většinou vůbec neprobudí a nadále zůstává ve stavu strnulosti a zpomaleného metabolismu. Přetrvávají-li vyšší teploty déle, želva se probudí a většinou první co dospělé samce zajímá, je snaha o páření. Tento sexuální pud má biochemickou podstatu právě v dozvuku působení vyšší koncentrace těchto meziproduktů, které působí jako aktivátory procesů vedoucích ke zvýšené sexuální aktivitě zvířat. Toto je třeba jeden z důvodů, proč chovatelé zimují želvy určené k reprodukci. Jednoduše řečeno, po zimním spánku jsou ochotnější k páření.

Klasické zimování trvá obvykle 4 až 5 měsíců, což je pro želvu dost velká zátěž. Úspěšně to mohou zvládnout silní a zdraví jedinci a hlavně, musí mít vytvořenou dobrou zásobu tuků. Což téměř vylučuje zimování mláďat v jejich prvním roce života. V prvním roce totiž želva roste především na svalové hmotě a samozřejmě na kostře. Nevytváří proto dostatek tukových zásob. Převážná většina zkušenějších chovatelů se shodne na závěru, že želvy do jednoho roku života není úplně nejvhodnější zimovat. Maximálně lze uvažovat s nějakým klidovým obdobím třeba v délve 4 až 6 týdnů. U dvouletých želviček lze již uvažovat se zimováním v délce cca 8 až 10  týdnů a želvy od tří let stáří by už měly zvládnout plnohodnotné zimování v délce až 5 měsíců. Samozřejmě za předpokladu, že jsou želvy určené k zazimování zdravé a vitální a mají vytvořené odpovídající tukové zásoby.

Co se stane, když se zazimuje želva s nedostatečnými tukovými zásobami? V počátečním období nic, želva bude na dodávku potřebné energe využívat zásobní tuk. Jakmile ale tyto zásoby dojdou, nezbude tělu nic jiného, než využít jiný zdroj. Jedinou možností je svalová tkáň. Pokud se dostane želva do situace, kdy už nemá kde brát zásobní tuk, začne odbourávat vlastní svalovinu a po odstranění dusíku z aminokyselin využije zbytek molekuly aminokyseliny jako zdroj energie. Uvolněný dusík se v krvi a ve tkáních objevuje v podobě amoniaku (přesněji amonného iontu), který je však toxický. Proto ho musí játra želvy co nejrychleji převést na kyselinu močovou. Tady nastává kolize, protože díky nízkým teplotám je zpomalený průtok krve játry, játra nefungují s dostatečnou detoxikační účinností a proto je přeměna amoniaku na kyselinu močovou velice pomalá. V těle se začne projevovat toxický účinek zvýšené koncentrace amoniaku, což ještě více prohlubuje energetický deficit. Situace spolehlivě směřuje k energetickému vyčerpání a k následnému úhynu. Pokud se želva dostane do stavu, kdy její energetický metabolismus přechází na odbourávání bílkovin, je to špatně a je nutné želvu sice opatrně, ale poměrně rychle probudit. Snahou chovatele pak musí být co nejdříve nastartovat její normální krmný režim. Což ale není vůbec jednoduché. Proto hodně želv takový zásah nepřežije. Pokud má želva před zazimováním menší zásoby tuku, je nutné dobu zimování zkrátit a nebo želvu vůbec nezazimovávat a převést ji na nějakou dobu pouze do klidového stavu. Klidový stav je šetrnější forma zimování. V obou případech želva spotřebovává tukové zásoby, ovšem u želv v klidovém stavu nedochází k přechodu na jiný režim metabolismu. Některé metabolické dráhy jsou sice významně utlumeny, ale nedochází k jejich vypnutí. V obou případech je upřednostňována metabolická dráha oxidace mastných kyselin (již zmíněné odbourávání tuků).

Pro správné pochopení významu slova "vypnutí" metabolické dráhy je potřeba si uvědomit, že nejde o úplné vyřazení dané metabolické dráhy v tom smyslu, že by v buňce takové reakce přestaly zcela fungovat. Ve skutečnosti je jejich průběh natolik omezený, že probíhají jen ve zcela zanedbatelném rozsahu. Pro vysvětlení změny v režimu metabolismu při přechodu do stavu hibernace se však použití tohoto příměru jeví z důvodu lepší představivosti jako vhodné.

Jak uvést želvu do klidového stavu?

Předně si je potřeba uvědomit, že želva jak v klidovém stavu, tak i v době hibernace není schopna trávit potravu ani vylučovat nestrávené zbytky. Proto je potřeba želvu nejprve vyprázdnit, tzn. zbavit její trávicí trakt zbytků potravy. Varianta klidového režimu je vhodná především pro mladé želvy, želvy s nedostatečnými tukovými zásobami a také pro starší želvy, které bychom chtěli zazimovat, ale nikdy před tím zimované nebyly. Určitě by nebylo dobré chtít natvrdo zazimovat desetiletou želvu, která celý svůj dosavadní život strávila v teráriu v obýváku panelového bytu a nikdy zimovaná nebyla.

Suchozemská želva z terária

Uvedení želvy chované v teráriu v bytě do klidového stavu vyžaduje trpělivost a postupné napodobení světelných a teplotních podmínek venku v období konce září. Většinou prodělává želva klidové období v teráriu, potom je velice důležité, aby bylo terárium umístěné v chladnější místnosti, kde je obvyklá teplota do 15°C. Ani na chodbě s teplotou kolem 18°C se želvu obvykle do klidového stavu nepodaří uvést. Pokud nemá chovatel možnost umístění terária v takto chladném prostoru, nemá cenu želvu do klidového stavu uvádět. Navozování klidového stavu spočívá v postupném zkracování doby svícení, intenzity svícení a postupném snižování teploty. Zpočátku se podává obvyklá dávka krmení, želva však brzy začne sama od sebe příjem krmiva přirozeně snižovat.

V následujícím textu je popsaný postup, který používáme u našich mladých želv. V našem areálu je výhodou, že jsou terária umístěná v místnosti, kde musíme v zimních měsících přitápět. To nám umožňuje udržovat teplotu místnosti v režimu umožňujícím v některých teráriích držet želvy v klidovém stavu. Želvy, které jsou aktivní i v zimě nebo je potřebujeme dříve probudit, těm jednoduše spustíme světelný režim a přitápění tak, aby byly v daném teráriu dosažené potřebné parametry. Ukázalo se, že místnost nabízí velice dobré teplotní spády. I když místnost temperujeme na 15°C, tak se jedná o teplotu zhruba ve výšce 1,5 m od podlahy. Měřením jsme zjistili, že teplota ve výšce spodních terárií je zhruba kolem 12°C, naopak teplota v úrovni terárií v horní řadě je kolem 17°C. Tyto teplotní rozdíly nám umožňují zvolit pro daný druh želv (případně s ohledem na jejich stáří) takové terárium, u kterého je nejvhodnější teplota pro klidové období. Nezimované želvy jsou umístěné v teráriích, které se dohřívají na potřebné chovné teploty. Teplo unikající z větracích otvorů vyhřívaných terárií přispívá k udržování požadované teploty 15°C v místnosti. Zimované želvy jsou umístěné v chladné místnosti za podmínek vyhovujících zimnímu spánku.

Využíváme systém osvětlení, které je spínané astro programem. Řídící jednotka každý den zohledňuje východ a západ Slunce a to nám umožňuje plynule navozovat stav zkracování dne na podzim, na jaře pak stav prodlužování. Systém použitých svítidel pak umožňuje měnit intenzitu i barevnost osvětlení podle denní doby. Stejně tak časové posuny a změnu v intenzitě UV záření. Všechna tato technická řešení nám umožňují navozovat podmínky nástupu klidových stavů případně probouzení pokud možno co nejpodobněji přirozenému režimu dne.

Suchozemská želva z venkovního výběhu

Nejideálnější variantou je uvedení do klidového stavu želvu, která byla od jara ve venkovním výběhu. U ní totiž proces přechodu do klidového stavu probíhá zcela přirozeně a chovatel se v tom nemusí vůbec angažovat. Zkracování dne, snižování intenzity světla, změny ve světelném spektru, omezenější nabídka a změny ve složení potravy a hlavně postupný pokles teplot u želvy nastartuje geneticky zakódované procesy, které želvu nasměrují k činnostem směřujícím k hibernaci. Želva omezuje příjem potravy, přestává pít a vyhledává slunná místa před západem Slunce, aby se před nastupujícími chladnými nocemi co nejvíce zahřála. Stále častěji se ukrývá do vyhloubených nor a u některých druhů lze pozorovat tendenci nory dále prohlubovat. Jindy se zahrabává pod hromady listí nebo trávy. Závisí to na vývoji počasí, ale obvykle začíná být takové chování patrné od poloviny září, nejpozději počátkem října (pokud je září hodně teplé). Jakmile chovatel zaregistruje nástup takového chování (ideálně je potřeba želvu sledovat už od poloviny září), je dobré želvě umožnit přístup ke zralému ovoci. Má to svůj význam, protože obsahuje dost cukrů a želva si z takového energetického zdroje dokáže velice rychle doplňovat tukové zásoby. Pokud však chovatel tuto dobu propásne a želva už nemá zájem ani o sladké ovoce, je dobré želvu ponechat jejímu přirozenému chování a jakékoliv krmení ji už nenabízet. Jakmile želva ztratí o potravu úplně zájem a několik po sobě následujícíh dnů ani neopouští svůj úkryt, je potřeba želvu přemístit do vnitřního terária, přičemž se nechá zcela vypnutá výhřevná lampa a jen se přisvětluje např. zářivkou.

V teráriu by v té chvili již nemělo být funkční žádné topítko ani žádný doplňkový zdroj UV záření. Ideální je teplota kolem 15°C s tím, že na několik dnů je možné ještě přes polední hodiny krátkodobě zvýšit teplotu třeba na 18 °C. Postupně se ale teplota snižuje tak, aby přes poledne dosahovala maximálně 15°C a v noci poklesla ještě tak o 2 až 3°C níže. V té době již většinou zůstává želva zahrabaná v substrátu a její fyzická aktivita se omezí jen na občasné přemístění nebo jen změnu polohy těla. Jakmile želva zcela omezí svůj pohyb, je vhodné na ni umístit dubové nebo bukové listí a zcela vypnout svícení. Takto lze želvu udržovat po zvolenou dobu klidového stavu. U jednoročních želv je doporučená doba 4 až 6 týdnů, u dobře rostlých jedinců to může být až 8 týdnů. U dvouletých želv to může být 8 až 10 týdnů. U starších želv může toto klidové období trvat zhruba 3 měsíce. Je potřeba vědět, že při teplotě zhruba 12 až 15°C se sice želva nehýbe a zdánlivě spí zimním spánkem, ve skutečnosti je její metabolismus rychlejší a je jen ve stádiu určité strnulosti a snížené metabolické aktivity. Spalování tukových zásob ale probíhá mnohem rychleji, než v případě želvy, která je plně zazimovaná. Výhodou tohoto stavu je, že v případě potřeby lze želvu poměrně snadno a rychle uvést do aktivního stavu. Jakmile ale želvu chovatel uvede do aktivního stavu, již není vhodné ji vracet zpátky do klidového stavu. Je třeba si uvědomit, že varianta klidového stavu se volí pro mladé želvy nebo želvy, které nejsou připravené na plnohodnotné zimování. Jedná se tedy o nějak znevýhodněné jedince a takto je potřeba k nim přistupovat.

Jak zazimovat suchozemskou želvu?

Želvu určenou k zazimování připravujeme úplně stejně, jako želvu určenou k uvedení do klidového stavu. Pokud se nachází želva v nějakém úkrytu nebo boudičce ve venkovním výběhu, je vhodné ji tam ponechat až do prvních nočních mrazíků, což je zhruba do poloviny listopadu. Pak se jen vyndá ze substrátu, ve kterém je zahrabaná a bez jakéhokoliv čistění se jen přemístí do předem připravené bedýnky určené k zimování. V žádném případě by se neměla oplachovat vodou nebo čistit nějakým kartáčem nebo hadrem. Prostě se jen opatrně rukou setře nadbytečný substrát.

Želva z terária se do zimovací bedýnky přemisťuje v době, kdy již několik dní leží zahrabaná pod listím bez známek nějakého pohybu. U některých želv se to stane třeba do týdne po překrytí dubovým listím, jiné želvy se ještě 14 dnů vrtí a mají tendenci vybírat nejvhodnější polohu. Nelze tedy jednoznačně říct, že po týdnu od zakrytí želvy listím se přemístí do chladnějšího prostředí. Po přemístění želvy do zimovací bedýnky by se měla bedýnka umístit zhruba na týden až 10 dnů do prostředí s teplotou zhruba 7 až 10°C. Pokud želva během této doby nejeví známky fyzické aktivity, přemístí se bedýnka na konečné zimovací místo s teplotou 2 až 6°C. Teplota by měla být stálá bez významnějších výkyvů.

Nejideálnějším místem pro zimování je sklep s hliněnou podlahou a s teplotou asi 4°C. V takovém případě je výhodné použít jen dřevěnou ohrádku bez dna a jako pojistku proti hlodavcům se napřed na zem položí kovová síťka s vhodnou velikostí ok (aby se jimi myš neprotáhla). Na dno ohrádky se nasype buď písek, my dáváme přednost rašelině promíchané s nadrceným dubovým listím. Dubové listí totiž obsahuje látky, které brání rozvoji mikroorganismů včetně plísní. Lidově řečeno, udržuje substrát mikrobiálně nezávadný. Což je u vlhkého organického materiálu v prostředí vysoké vlhkosti dost důležitý faktor. Samozřejmě, použití písku vylučuje přítomnost organického materiálu a tak tam plísně ani nemají na čem růst. Pokud je zem vlhká, jen se na síťku navrství substrát v tloušťce vrstvy cca 5 až 8 cm a želva se na substrát položí. Pak se na ni navrství suché dubové listí a ohrádka se shora zajistí další kovovou síťkou. Vlhkost z podlahy se natáhne do podkladního substrátu a není potřeba substrát jakkoliv dále zvhlčovat.

V případě, že se zimovací bedýnka ukládá do sklepa s pevnou podlahou, je vhodné použít bedýnku se dnem. Dobře se osvědčuje plastová bedýnka. Na její dno se navrství hobliny v tloušťce vrstvy cca 5 až 8 cm a do rohu se nalije voda v množství odpovídající polovině objemu použitých hoblin (např. při použití 5 l hoblin se do bedýnky nalije cca 2,5 l vody). Není potřeba hobliny s vodou promíchávat. Na hobliny se nasype rašelina v síle vrstvy asi 5 cm. Ideální je, pokud se bedýnka takto připraví 1 až 2 dny dopředu, za tu dobu se velice dobře rozloží vlhkost v celém profilu podkladního substrátu. Po přemístění želvy na podkladní substrát se opět zasype vrstvou dubového listí. Bedýnku je vhodné uzavřít víkem, které musí být opatřené větracími otvory - stačí několik děr o průměru 10 až 12 mm. My používáme bedýnky, ve kterých máme provrtané větrací otvory těsně pod víkem a víko již otvory nemá. To nám umožňuje postavit na bedýnku další a přitom neuzavřeme větrací otvory. Proč upřednostňujeme rašelinu před pískem? Důvodem je přítomnost huminových kyselin v rašelině. Jejich význam je popsaný v jiném článku. Bedýnka se opět na několik dnů umístí do prostoru s teplotou 7 až 10°C a po zhruba týdnu až 10 dnech se umístí do prostoru s teplotou zhruba 4°C.

Jak zazimovat vodní želvu?

Zazimování vodních (bahenních) želv je jednoduší, protože se vše odehrává ve vodě a není nutné připravovat zimovací terárium nebo bedýnku se substrátem, jako je tomu u suchozemských želv. Podmínkou je umístění zimovacího terária v místnosti s teplotou zhruba 4°C. Želvy se připravují k zazimování obdobným způsobem - navozování klidového stavu spočívá v postupném zkracování doby svícení, intenzity svícení a postupném snižování teploty. Jakmile zůstávají želvy zalezlé v úkrytu a jejich pohybová aktivita je minimální, přemisťujeme je do terária v zimovací místnosti, přičemž do terária napustíme vodu o stejné teplotě jakou měly doposud. Prostor přisvětlujeme jen světlem v místnosti, světlo v teráriu zůstává vypnuté. Zapínáme však topné tělísko tak, aby v teráriu byla teplota stejná, jako byla v předcházející místnosti. Tento krok děláme proto, že se želvy při přemisťování částečně aktivují a je potřeba minimalizovat další stresující faktory. Každý den pak teplotu na regulátoru snižujeme o stupeň. Po dosažení asi 7°C necháme tělískem dohřívat terárium asi 3 až 5 dnů a pak tělísko zcela vypneme. Teplota vody v teráriu se pozvolna vyrovná s teplotou v místnosti. V teráriu je nainstalované výhřevné světlo, které má pak význam při probouzení želv z hibernace.

Do terária se napouští tolik vody, aby se mohla želva při nataženém krku pohodlně nadechnout. Zároveň ale platí, že větší objem vody je výhodou. Jednak nepodléhá voda větším teplotním výkyvům v případě, kdy se například ve sklepě teplota při oteplení zvyšuje. Neméně důležitý je také fakt, že i hibernující želvy obohacují vodu o látky, které by mohly vést k metabolické aktivitě a pomnožování mikroorganismů. Tento případný proces je sice znevýhodněný nízkou teplotou vody, ale probíhá, byť velice pomalu. Tento zdánlivý rozpor řešíme tak, že používáme jako úkryt vlastní vyrobené zakrytí, kde výztuha současně slouží jako opěrné místo pro želvy. Želvy tuto vychytávku velice efektivně využívají. Buď želva na výztuhu vyleze celá a tím se dostane blíže k hladině, některé želvy se však jen o výztuhu opřou předníma nohama a zadní ponechávají na dně terária. Pak spí ve zvláštní šikmé poloze, kdy jsou o dno opřené zadní částí plastronu a přední část plastronu mají položenou na výztuze. Tím dostávají hlavu blíže k hladině, což jim umožňuje občasným natažením krku vysunout nozdry nad hladinu. Díky výztuze můžeme do terária napustit větší objem vody. Na následujícím obrázku je schématicky znázorněno možné uspořádání podpěry (výztuhy) a krytu.

I v této šikmé poloze spí většinou s roztaženýma zadníma nohama. Vodní želvy mají totiž velice tenkou kůži ve tříslech, toto místo je i velice dobře protkané hustou sítí krevních vlásečnic. Vodní želva ve stavu hibernace má tak malou spotřebu kyslíku, že potřebné množství dokáže získávat pouhým přestupem kyslíku rozpuštěného ve vodě do krve přes kůži v tříslech a také přes slizniční vrstvu v kloace. Potřeba nadechnutí je tak velice nízká a pokud je želva v absolutním klidu bez rušivých vjemů, ani nozdry nad hladinu nevysouvá.

My chováme přes léto vodní želvy ve venkovních tůních. Obvykle začnou počátkem října zalézat do podvodních úkrytů nebo se začínají zavrtávat do bahnitého dna. Odlovit vodní želvu z venkovní tůně je poměrně obtížné, jejich maskovací taktika dosahuje mimořádné účinnosti. Pokud navíc želva přechází do klidového stavu, je téměř nemožné ji ve vodě nalézt. Využíváme tedy období konce září nebo počátku října, kdy většinou několik dnů svítí slunce a je období babího léta s vyššími teplotami. Tehdy mají vodní želvy tendenci vylézat na kameny a nahřívat se na Slunci. Pak už je to kdo z koho. Na odchyt používáme síťku ke sbírání listí z bazénu na delší tyči. Jakmile želva zaregistruje pohyb ve vzdálenosti, kterou má nastavenou jako bezpečnou, velice rychle skočí do vody. Pak už je potřeba sledovat její pohyb pod hladinou a pokusit se ji síťkou odlovit. Odlovenou želvu umisťujeme buď do vnitřního terária nebo do další venkovní nádrže, kde ji necháme v úkrytu zcela přejít do stavu hibernace. Záleží jen na tom, v jakém zdravotním a kondičním stavu se ta která želva nachází a podle zjištění určíme i režim odpočinku. Venku umístěnou želvu zhruba v polovině listopadu přemístíme do vnitřního terária ve sklepě, kde máme předem napuštěnou vodu a vytemperovanou na cca 4 až 6°C (obvykle zhruba o 2 až 3°C vyšší, než je voda ve venkovní nádrži). Želva se v teráriu chvíli pohybuje, pak si najde místo pod zákryvnou deskou, uvelebí se na výztuze a obvykle již druhý den je bez jakékoliv další pohybové aktivity.

Starší želvy v dobré kondici lze ponechat zimovat i v dostatečně objemné nádržce zapuštěné do země umístěné ve skleníčku. Pokud je výška vodního sloupce aspoň 50 cm a skleníček zajistí, že voda nepromrzne, lze bez větších problémů ponechat želvu v této nádržce. Ideální je, aby na dně nádržky byla vrstva cca 8 až 10 cm materiálu, velice dobře se osvědčuje písčitá zemina převrstvená listím. Bahnité dno pokryté vrstvou zatopeného spadaného listí mají bahenní želvy ve velké oblibě. Nádržka nesmí mít všechny stěny kolmé, aspoň část břehu musí být pozvolná. Na jaře po probuzení je želva hodně oslabená a pokud nemá možnost pohodlného výstupu k hladině, může se usilovnou snahou vyplavat k hladině natolik vyčerpat, že se utopí. Toto uspořádání má tu výhodu, že se na jaře dříve skleníček prohřeje a želva se i dříve probudí.  Zimování pak nemusí trvat tak dlouho.

Související články

x

Odkazy

Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.

Zajímavé stránky

x