Výživa
Želvy jsou obrazem toho, jak jsou krmeny
Želva se od svého vylíhnutí z vejce vyvíjí a roste jen podle toho, co sežere. Všechny kosti, krunýř, svalovina, drápy a pod. mohou narůst jen z látek, které želva přijme potravou. Mnoho důležitých stavebních sloučenin si tělo želvy dokáže vyrobit ze základních živin, ale existují látky, které musí dostat potravou, protože tyto její tělo vyrobit nedokáže. Pokud takovou látku tělo nebude mít k dispozici v dostatečném množství, něco nebude v těle fungovat na 100 % a v konečném důsledku se v lepším případě jen zpomalí růst, v horším případě to povede k rozvoji nějakého onemocnění.
Podávané krmení proto musí zajistit přísun všech potřebných látek v dostatečném množství. V tomto je želva odkázaná v plném rozsahu jen na chovatele, co jí krmením dodá. Zatímco dodávka základních živin většinou problematická není, rizikovým obvykle bývá zajištění dostatečného množství vápníku a některých vitamínů. Určitým problémem (a dost závažným) bývá dlouhodobé podávání nevhodně sestavené krmné dávky, obvykle je na vině předávkování dusíkatými látkami. To bývá často příčinou vážných metabolických poruch a způsobuje vznik závažných onemocnění. Tento článek podává základní informace o živinách a způsobu jejich vstřebávání. Podrobné informace ke konkrétním živinám naleznete ve specializovaných článcích - viz související články.
Složení potravy
Přijímaná potrava obsahuje obrovské množství různých látek a sloučenin, které mají pro želvu určitý význam. Živiny, které zajišťují přísun energie a určené pro výstavbu těla se označují společným názvem základní živiny. Sem patří bílkoviny, tuky a sacharidy. Pak existují látky, které želva nedokáže jako zdroj energie využít a nedokáže je ani použít pro stavbu svého těla. Pomáhají ji však se zajišťováním fungování jejího metabolismu, růstu, rozmnožování a celé řady dalších životních a fyziologických funkcí. Těchto látek je obrovské množství a označují se společným názvem jako doplňkové živiny (přesnější označení je biologicky účinné látky).
V každé živé buňce probíhají dva základní typy reakcí. Jednak jsou to katabolické reakce (označují se také jako katabolické dráhy), jejichž hlavním úkolem je rozložit přijaté živiny na menší molekuly a při tomto procesu získávat energii. Konečnými produkty těchto reakcí jsou jednak metabolické odpadní látky (voda, oxid uhličitý, čpavek aj.), které buňka vylučuje ven a také rozkladné produkty, které si naopak ponechává pro následnou výstavbu vlastního těla nebo tvorbu pomocných látek. Získanou energii ukládá ve zvláštních chemických sloučeninách (jakési zásobníky energie), aby ji pak mohla podle potřeby využívat. Druhým typem reakcí jsou anabolické reakce (anabolické nebo také biosyntetické dráhy). Jejich úkolem je vytvářet z rozkladných produktů látky tělu vlastní, ze kterých pak vytváří buněčné struktury a při této syntéze buňka využívá energii získanou při katabolických reakcích.
To, jak se v těle základní živiny rozkládají, vstřebávají a také znovu vytváří probíhá u želv stejně, jako u člověka. Jediné, v čem se navzájem lišíme je zdroj těchto základních živin. Lidé si dokážou potravu upravit, aby byla stravitelnější a chutnější, želvy musí vzít zavděk tím, co jim příroda nabídne. Musí tedy dokázat získat základní živiny i z potravy, která je obtížněji stravitelná. Proto jejich trávicí systém využívá některých procesů, které člověk využít nedokáže a těmto procesům se jejich trávicí systém i přizpůsobil.
Základní živiny a jejich funkce
Jak již bylo zmíněno, mezi základní živiny se řadí bílkoviny (proteiny), tuky (lipidy) a cukry (sacharidy). Někdy se mezi základní živiny zařazuje navíc vláknina. Z chemického hlediska patří vláknina mezi polysacharidy se zvláštní strukturou, která znemožňuje jejich rozklad trávicími enzymy. Proto nemohou sloužit jako zdroj energie nebo látek sloužících k výstavbě těla. Díky této specifické vlastnosti se tato skupina polysacharidů vyčleňuje z okruhu sacharidů a je jim přiřazováno zvláštní postavení mezi základními živinami.
Bílkoviny
Bílkoviny jsou především zdrojem stavebních látek (aminokyselin), které pak želva využívá k tvorbě všech vlastních bílkovin. Za určitých okolností dokáže tělo želvy využívat bílkoviny i jako zdroj energie, ale k tomuto dochází za zcela specifických okolností. Hlavním zdrojem energie jsou cukry a tuky. V případě cukrů reaguje metabolismus odlišně na jednoduché a jinak na složité cukry.
Bílkoviny jsou nejsložitější a také nejrůznorodější skupinou látek spadajících mezi základní živiny. Jejich hlavní funkcí je dodávat do těla všechny potřebné aminokyseliny, ze kterých si tělo želvy vytváří všechny struktury těla, tvoří si různé regulátory, obranné systémy a spoustu dalších a svým způsobem ojedinělých látek. Právě pro jejich značnou složitost a různorodost je na ně kladen největší požadavek a zajistit optimální příjem bílkovin je jedním z nejsložitějších kritérií správné výživy želv. Ve spojitosti s bílkovinami koluje mezi chovateli celá řada mýtů a "zaručených" výživových doporučení, která však často postrádají logiku. Mnohdy pramení z neznalosti problematiky metabolismu bílkovin a hlavně z neznalosti souvislostí mezi bílkovinami přijímanými krmením a bílkovinami, které pro svoji funkci musí tělo z přijatých aminokyselin vytvořit.
Cukry
Nejrychlejším dodavatelem energie jsou jednoduché cukry glukóza a fruktóza. K těm se želva dostane pouze při konzumaci zralého ovoce, menší množství je obsaženo například i v červené paprice nebo ve zralých jahodách. Hodně je jich ve zralém banánu. Zelenina obsahuje jednoduchých cukrů relativně málo. Zelená píce nebo maso obsahují jen nevýznamné množství jednoduchých cukrů. Glukóza je ovšem cukr, který dokáže dodávat po určitou dobu energii svalovým buňkám i v době, kdy mají k dispozici málo kyslíku. Tento mechanismus je známý třeba u sportovců a je označovaný jako anaerobní glykolýza. Stejný proces probíhá i u želv, když jsou například vyrušeny natolik, že se dají na zbrklý útěk. Tento mechanismus probíhá v těle všech živočichů stejně. Většina sacharidů se však v přírodě vyskytuje ve formě složitých molekul (polysacharidy) a úkolem trávicího systému je tyto velké a složité molekuly nejprve rozložit na jednoduché cukry. Jedině tyto jednoduché cukry totiž dokážou přestoupit přes buněčnou stěnu z tráveniny do buňky střevního epithelu, následně do krve a teprve potom mohou být dále metabolizovány.
Tuky
Tuky jsou nejkoncentrovanější formou energie pro živé buňky, kterou příroda zná. Jejich struktura je ze všech základních živin nejjednodušší. Jejich mechanismus vstřebávání a transportu v těle je však vyjímečný a má mnoho zvláštností. Jejich hlavní funkcí je sice v těle dodávat energii pro všechny probíhající procesy, ale jsou také výchozí surovinou pro syntézu celé řady zvláštních biochemických sloučenin, které tělo pro svoje fungování potřebuje.
Doplňkové živiny a jejich funkce
Mezi nejznámější doplňkové živiny patří bezesporu vitamíny a minerální látky. Mezi ně ale také patří různá přírodní barviva, třísloviny, polyfenoly a celá řada dalších látek, které vykazují určitou biologickou aktivitu. Jejich funkcí v organismu želvy není něco stavět, ale pomáhat stavět nebo umožňovat provést nějaký úkon. Fungují tedy jako nějací pomahači nebo regulátoři.
Názorně to lze vysvětlit na následujícím příkladu. Pokud chceme postavit zeď, potřebujeme k tomu cihly, písek a vápno, tedy stavební materiál. Pak někoho, kdo zeď ze stavebního materiálu postaví. Cihly, písek a vápno jsou tedy základními živinami, ze kterých se staví. Zedník může míchat maltu ručně, pak mu to bude dost dlouho trvat a také není jistota, že všechny várky malty namíchá stejně kvalitně. Můžeme mu k tomu dát pomocníka, a tím je například míchačka na maltu. Díky ní dokáže maltu míchat rychleji a pravděpodobnost kvalitního namíchání směsi se výrazně zvýší. Míchačka je pomocným zařízením, které není bezpodmínečně nutné, ale urychlí a zkvalitní provedenou práci. Funkci míchačky v těle vykonávají biologicky aktivní látky ze skupiny vitamínů a minerálů. Míchačka není součástí postavené zdi, po jejím dostavění se prostě odveze ze staveniště pryč. Podobně se v těle chovají i vitamíny a minerální látky. Pomohou urychlit a zkvalitnit určitý proces, po dosažení výsledku jsou odvedeny pryč a využity pro regulaci jiného procesu. Pokud na výstavbu zdi bude potřeba třeba 100 cihel, není možné postavit celou zeď pouze s 80 cihlami. Že budou k dispozici třeba i tři míchačky na věci nic nezmění. Maximálně se těch 80 cihel zpracuje rychleji.
Podobně to funguje v těle při vytváření různých sloučenin a produktů. Pokud bude v těle přítomna jen polovina potřebného množství konkrétního vitamínu, bude proces trvat třeba dvojnásobnou dobu. Bude-li v těle trojnásobné množství, zvládne se proces mnohem rychleji. V obou případech ale bude vytvořeno jen tolik produktu, na kolik je ve směsi přítomno stavebních látek. Vitamíny a minerály tedy umožní zrychlit proces, nemohou ale ovlivnit množství konečného produktu. To ovlivní jen množství stavebních látek.
Vitamíny nejsou nikdy v těle využity jako stavební látky. Podobně je to i s minerálními prvky. Pouze 2 prvky mohou plnit jak funkci stavební, tak i regulační. Jsou to vápník a fosfor. Oba prvky se účastní stavby kostry jako stavební materiál, současně ale také v těle fungují jako aktivátory různých reakcí. Například vápník se účastní procesu srážení krve nebo ovlivňuje aktivitu několika enzymů, fosfor je nezbytnou složkou při uchovávání a uvolňování energie při přeměně látek. Nicméně, někdo může namítnout, že i další prvky se například nachází v kostře a tudíž by se s nimi mělo také uvažovat jako s látkami stavebními. Jejich obsahy jsou však v kostře tak malé, že nemohou splňovat definici stavební látky. Proto nejsou kromě vápníku a fosforu další prvky mezi stavební látky zařazované.
Prebiotika
Jedná se o zvláštní skupinu látek, které nedokážou přestupovat přes slizniční vrstvu do vnitřního prostředí těla, avšak svým účinkem významně ovlivňují trávicí procesy, činnost mikrobiomu střeva a vstřebávání živin do krve. Například často zmiňovaná nestravitelná vláknina vykazuje typické znaky prebiotika. Mezi významné patří především různé specifické polysacharidy, jako například fruktosoligosacharidy (FOS). Patří sem i specifické komplexy huminových kyselin s některými dalšími látkami, o kterých se velice málo píše. Jejich vliv na trávicí procesy u želv je mimořádný. Je však velice důležité použít správnou strukturu, protože od ní se odvozuje jejich biologický účinek.
Trávení živin
Živiny přijímané krmením nejsou ve formě, které by tělo dokázalo přímo vstřebat do krve a odvést na potřebné místo. Jedná se o obrovské molekuly, které jsou tak velké, že nedokážou z prostorových důvodů přejít přes střevní sliznici z tráveniny do krve. Úkolem trávicího systému je tyto molekuly zmenšit na takovou velikost, která již umožní projít transportními kanálky do buněk sliznice střeva (střevního epithelu).
Jak to funguje si lze ukázat na příkladu bílkoviny. Molekulu bílkoviny si lze ve zjednodušeném příkladu představit jako dlouhou nit, na kterou je navléknuto několik set různobarevných korálků. Každá barva korálku představuje určitou aminokyselinu. Aminokyselin je 20 druhů, na niti je tedy navléknuto v různém počtu celkem 20 různobarevných korálků. Transportním kanálkem se přes buněčnou stěnu dokáže propasírovat samostatný korálek, nebo dvojice, případně trojice korálků. Čtyři korálky už vytváří tak objemné těleso, které se pro svoji velikost přes transportní kanálek protlačit nedokáže. Úkolem trávicího systému je rozstříhat nit s navléknutými korálky tak, aby vznikla směs jednotlivých korálků, dvojic nebo trojic. U živočišných bílkovin je to poměrně jednoduché a třeba mléčná bílkovina kasein je takto rozstříhatelná velice snadno.
Jsou ale bílkoviny, které se trávicímu traktu z určitých důvodů rozstříhat až na tak malé částice nepodaří a ve směsi vedle samostatných korálků, dvojic a trojic existuje poměrně velký podíl fragmentů nití s větším počtem korálků. Ty se pak nedokážou vstřebat a normálně by odcházely z těla stolicí ven. Mezi bílkoviny, které se takto nedokonale stříhají, patří rostlinné bílkoviny. Tady nastupuje role střevních baktérií, které využívají speciální postup pro vstřebání i takto objemných částic dovnitř svého těla. Uvnitř bakteriální buňky se spustí degradační procesy, které dokážou i tyto delší fragmenty rozstříhat až na samostatné korálky. Jakmile je v buňce k dispozici směs jednotlivých korálků, může je začít navlékat na svoji nit v pořadí, které je jí vlastní.
Převedeno do řeči živé buňky, jednotlivé aminokyseliny jsou za sebou spojeny do dlouhých řetězců obsahujících několik set až tisíců aminokyselin v jednom řetězci. Trávicí trakt tyto řetězce rozrušuje tak, že vzniká směs jednotlivých aminokyselin, dvojic a trojic aminokyselin. Toto rozrušování řetězců provádí trávicí enzymy produkované do tráveniny sliznicí žaludku, slinivkou a také střevními buňkami. V mnoha textech na internetu se píše, že suchozemské býložravé želvy neumí nebo špatně rozkládají živočišné bílkoviny. Toto je jeden z velkých mýtů. Každá želva (býložravá, všežravá i masožravá) má trávicí systém nastavený především na živočišné bílkoviny a umí je dokonale rozkládat. Naopak, žádná z nich neumí dokonale rozložit rostlinné bílkoviny, tedy ani býložravé želvy. Aby mohly býložravé želvy využít bílkovinu obsaženou v rostlinách, musí jim s tím někdo pomoct. Tím spojencem jsou speciální střevní bakterie.
Pokud želva přijme živočišnou bílkovinu, její enzymy ji rozloží na požadované aminokyseliny, dvojice a trojice aminokyselin bez větších problémů. Ani k tomu nepotřebují součinnost střevních baktérií. Pokud však býložravá želva přijme rostlinnou bílkovinu, dokáže její trávicí trakt tuto bílkovinu rozložit jen na fragmenty, které obsahují více aminokyselin (nejčastěji takto vzniklé fragmenty obsahují 4 až 12 aminokyselin v řetězci). Tyto fragmenty zpracují střevní bakterie a vytvoří z nich své vlastní bílkoviny. Jakmile střevní bakterie odumře a její buňka se rozpadne, trávicí enzymy slinivky a střeva již tuto mikrobiální bílkovinu dokážou rozložit stejným způsobem, jako živočišnou bílkovinu. Trávicí enzymy želvy tedy dokážou bezproblémově rozkládat živočišné a mikrobiální bílkoviny, rostlinné bílkoviny však rozkládají jen částečně.
Podobně je tomu i u sacharidů. Zatímco v případě bílkovin se aminokyseliny dokážou spojit jen se dvěma svými sousedy a tím mohou vytvářet jen přímé řetězce, v případě polysacharidů mohou vznikat i rozvětvené řetězce, protože jsou tvořeny cukrem glukózou a ta se může spojit i se třemi sousedy. Čím je řetězec rozvětvenější, tím hůře ho dokážou trávicí enzymy rozkládat. Stupeň rozvětvení řetězce pak určuje, nakolik jsou enzymy trávicího traktu úspěšné v rozkládání těchto velkých molekul. Podle toho, jakým způsobem jsou mezi sebou molekuly glukózy pospojované, rozlišujeme polysacharidy na škroby (snadno rozložitelné), celulózu (nedostatečně rozložitelná) a lignin (prakticky nerozložitelný). Aby mohly být polysacharidy želvou využité, musí její trávicí enzymy dokázat tyto dlouhé řetězce rozstříhat až na samostatné molekuly glukózy. V případě sacharidů se totiž dvojice ani trojice glukózy přes buněčnou stěnu střevního epithelu protlačit nedokážou. Proto nedokáže tělo želvy využít polysacharidy z rostlin kromě škrobů obsažených v semenech. Rostlinná pletiva tak využít jako zdroj glukózy normálně organismus želvy nedokáže. Ovšem u býložravých želv si příroda našla cestu, jak obrovské množství energie uložené v celulóze využít.
Býložravé versus masožravé želvy
Trávicí systém masožravých, všežravých a býložravých želv je až na jednu vyjímku prakticky stejný. I funkce jednotlivých orgánů trávicího systému je stejná. Žaludek, játra, slinivka i sliznice střeva jsou vybaveny stejnými enzymy, způsob vstřebávání živin je také stejný a stejný je i způsob dalších biochemických procesů probíhajících v těle všech tří typů želv. V čem se tedy býložravé želvy odlišují od masožravých? Tím zásadním rozdílem je délka jejich střeva a proces, který se ve střevě býložravých želv odehrává. Pokud býložravá želva slupne žížalu nebo plže, pak je její trávicí trakt zpracuje úplně stejně, jako u želvy masožravé. Získá z této potravy úplně stejné živiny. Pokud však masožravá želva zkonzumuje list pampelišky, projde jejím trávicím traktem prakticky nezměněný, jen se částečně rozmělní. Prakticky žádné živiny její trávicí trakt z pampelišky nezíská. Býložravá želva však z listu pampelišky získá téměř maximum možného. Jak je to možné? Býložravá želva má totiž ve střevě vydatné pomocníky, a to zvláštní skupinu mikroorganismů označovaných jako střevní bakterie, dnes je moderní používat označení střevní mikrobiom. Tyto mikroorganismy dokážou rozkládat rostlinná pletiva, využívat je pro svoji potřebu a za to, že je býložravá želva ve svém střevě strpí, jí poskytuje na oplátku potřebné základní živiny. Částečně se jedná o živiny uvolněné přímo z listu pampelišky, ale většinou se to týká živin, které pro želvu z pampelišky vyrobí až střevní bakterie.
Rostlinné pletivo obsahuje polysacharid celulózu, která se sice skládá z glukózy, ale tato glukóza je pro želvu nedostupná. Želví střevní mikrorganismy ale celulózu využít umí a také umí z celulózy uvolnit glukózu. Malou část takto uvolněné glukózy sice využije pro sebe i želva, avšak hlavní část glukózy využijí střevní bakterie. Tuto glukózu využívají jako zdroj energie pro svůj metabolismus, množení a růst. Výsledkem mikrobiální přeměny glukózy jsou nízkomolekulární mastné kyseliny (odborně se označují jako těkavé mastné kyseliny - TMK). Tyto kyseliny vylučují mikroorganismy ze svého těla zpátky do tráveniny. A odtud se vstřebají do buněk střevního epithelu želvy. Z těchto TMK pak dokáže organismus želvy vyrobit úplně stejné látky, jako by je za jiných okolností vyráběl přímo z glukózy. Také je dokáže rozkládat za zisku energie stejně, jako by to dělal při získávání energie z glukózy nebo z tuků.
Buňky střevního epithelu masožravých želv dokážou také vstřebávat a přeměňovat tyto nízkomolekulární mastné kyseliny, jen jim je nemá kdo z listu pampelišky vyrobit. Takže tyto TMK v jejich střevě z listu pampelišky nevzniknou. Býložravé želvy mají střevo podstatně delší a také si umí ve střevě vytvořit podmínky, aby se tam těm střevním mikroorganismům líbilo. To je další rozdíl od masožravých želv. Ty totiž takové prostředí ve střevě vytvořit nedokážou. I kdyby se nějakým způsobem přenesly mikroorganismy ze střeva býložravé želvy do střeva masožravé želvy, nedokázaly by tam žít a velice rychle by odumřely. A proč je střevo delší? Jednoduše proto, aby se při pohybu tráveniny střevem získal pro mikroorganismy čas potřebný k přeměně rostlinného pletiva na základní živiny využitelné organismem želvy.
Co se týče bílkovin, tak zde je situace trošku odlišná. Ani býložravé želvy nedokážou získávat bílkoviny z rostlin. Vyjímku tvoří některé bílkoviny obsažené v rostlinných semenech (luštěniny, obilí). I zde však platí, že semeno musí být nejprve rozdrcené. Protože želva neumí žvýkat, nedokáže tedy semena rozmělňovat. Pokud želva polkne celé semeno, obvykle projde trávicím traktem bez významnější změny. Střevní bakterie proto býložravé želvě pomáhají i v případě příjmu rostlinných bílkovin. Bakterie využijí rostlinné bílkoviny pro stavbu svého těla a díky tomu se poměrně intezívně množí. Stejně rychle, jak se množí, část baktérií odumírá a jejich buňky se rozpadají. Bílkoviny jejich těla se pak rozkládají enzymy vylučovanými do tráveniny buňkami sliznice střeva. Tento rozklad probíhá úplně stejně, jako u bílkovin přijatých třeba ve formě žížaly. Tento rozkladný proces je tedy stejný jak u masožravých, tak i u býložravých želv. Jediným rozdílem je, že u masožravých želv se jedná o živočišnou bílkovinu, v případě býložravých želv se jedná o mikrobiální bílkovinu. Mikrobiální bílkovina se však hodně podobá živočišné, v některých parametrech je dokonce lepší. Rozkladem bílkovin vznikají aminokyseliny a po jejich vstřebání do buněk sliznice střevního epithelu už tělo želvy nepozná, jestli se jedná o aminokyselinu ze živočišné bílkoviny nebo z mikrobiální bílkoviny. Chemicky se totiž jedná o úplně stejnou aminokyselinu. Býložravé želvy je vhodné krmit méně často, stačí 2 až 3 x týdně (netýká se to mláďat). Důvod je prostý. Pokud není v žaludku potrava, není vytvářen na obsah střeva takový tlak a pohyb tráveniny se zpomaluje. Díky tomu mají střevní mikroorganismy podstatně delší čas na přeměnu rostlinných látek a jejich využití pro výstavbu vlastních buněk. Také je delší čas na rozkládání odumřelých mikroorganismů a tím i lepší využitelnost živin z jejich těla. Průchod přijaté potravy trávicím traktem býložravých želv trvá obvykle 7 až 14 dnů (od okamžiku polknutí potravy do okamžiku vyloučení zbytků její přeměny). Při krmení suchou stravou a při současném omezení příjmu vody může dojít k prodloužení až na 20 dnů.
Spolupráce se střevními mikrorganismy využívají i býložraví savci, jako jsou ovce, kozy, skot, antilopy, žirafy a celá řada dalších. Proto je jejich trus tak lákavou potravou pro mnoho druhů želv. Trus totiž obsahuje značné množství mikrobiálního proteinu z odumřelých střevních baktérií. Trávicí proces probíhající ve střevě býložravých želv je nejvíce podobný procesu probíhajícím ve střevě koně nebo králíka. V odborné terminologii se tento proces někdy označuje jako střevní fermentace a je určitou obdobou bachorové fermentace u skotu. Mikrobiální fermentace vyžaduje určitou strukturu tráveniny a té je možné dosáhnout pouze vyšším podílem vlákniny. Koně i králící vyžadují, aby jejich krmná dávka obsahovala dostatečné množství sena, které je právě zdrojem potřebné vlákniny. Želvy na vlákninu tak citlivé nejsou, ale určité minimální množství vlákniny musí krmná dávka i v jejich případě obsahovat. Pokud nemají koně dostatek vlákniny, hrozí kolika, která může skončit až úhynem koně. V případě želv je nižší příjem vlákniny obvykle spojený s řídkým a nezvykle zapáchajícím trusem. Čím vyšší podíl vlákniny v krmné dávce je, tím je trus tužší a obvykle i tmavší. Klasickým příkladem je zimní krmení čínským zelím, kdy je trus světlejší, řidší a má i mírně nakyslou vůni. Stačí do terária jako podestýlku použít seno a během 10 až 14 dnů se konzistence trusu obvykle změní. Rostlinná pletiva obsahují vedle celulózy i lignin, který je i pro střevní bakterie tvrdým oříškem a neumí ho pořádně rozkládat. Lignin je tak příkladem nestravitelné vlákniny. A právě tato nestravitelná vláknina má rozhodující vliv na strukturu tráveniny a tím i na průběh střevní fermentace. Zelená píce obsahuje ligninu málo, čím je rostlinné pletivo starší, tím vyšší podíl ligninu obsahuje. Suché seno díky tomu, že má nízkou zbytkovou vlhkost, tak má na jednotku hmotnosti i vyšší podíl ligninu. Jen pro doplnění informace, i všežravé a masožravé želvy aktivně vyhledávají trus býložravců, protože je pro ně mikrobiální bílkovina důležitá a v některých ohledech i výhodnější, než bílkovina z masa. Hlavně je však tento trus zdrojem natrávené vlákniny, což je z hlediska funkce trávicího traktu těchto želv mnohem důležitější, než si mnoho chovatelů připouští. Navíc díky odumřelým mikroorganismům obsahuje trus i významné množství nukleotidů, což je z hlediska růstu a rozmnožování jeden z nejdůležitějších faktorů nejen u želv. Střevní bakterie jsou také významnými producenty celé řady vitamínů (hlavně skupiny B) a konzumací trusu si tak želvy mohou výrazně přilepšit právě v příjmu těchto biologicky hodnotných doplňkových látek. Ve výběru trusu želvy vybíravé nejsou, a tak může být začínající chovatel hodně překvapený pohledem, jak si jeho mazlíček pochutnává třeba na psích výkalech. Z výživového hlediska nic špatného, ovšem existuje poměrně vysoké riziko nákazy psími střevními parazity.
Tuky tráví býložravé, všežravé i masožravé želvy stejným způsobem, stejným způsobem je i transporují do tkání a shodně je i metabolizují. Transport a metabolismus tuků však vyžaduje optimální teplotu těla. Krmení želv tučným krmením v době, kdy nemohou dosáhnout optimální tělesné teploty může želvám značně ublížit. Týká se to především vodních masožravých želv. Navíc, produkce žlučových kyselin nutných pro správné vstřebávání tuků je u želv poměrně nízká a tak nadměrný příjem tuků spíše vyvolá celou řadu zažívacích potíží. V trávenině zůstává příliš vysoký podíl nestrávených tuků, které se stávají kořistí některých druhů střevních baktérií. Díky tomu, že tato skupina střevních bakterií dostává hodně kvalitní výživu, metabolizují a množí se mnohem intenzivněji, než ty ostatní. Jejich počet se ve střevě významně zvyšuje a díky jejich metabolismu se v trávenině ve zvýšeném množství objevují i odpadní látky přeměny tuků. A ty organismus želvy v oblibě moc nemá. Receptory umístěné ve střevě želvy zachytí zvýšené množství těchto odpadních látek v trávenině a to spustí obrannou reakci. Cílem obranné reakce je co nejdříve se těchto nežádoucích látek zbavit. Jedinou cestou je rychlé vyprázdnění obsahu střeva. Želva dostane průjem. Průjem však znamená dehydrataci a ztrátu důležitých elektrolytů, což želvu značně vysiluje. Pokud se chovatel takové výživové chyby dopustí jedenkrát, za pár dnů se z toho želva dostane. Pokud však želvu krmí takto tučným krmením stále, želva po čase přestane potravu přijímat a protože spotřebovává spoustu energie na nápravu vzniklých škod, chybí ji pak na jiné důležité životní funkce. Želva začne být apatická, začne výrazně ubývat na váze a pokud nedojde včas k nápravě, obvykle to skončí jejím úhynem.
V nedávné době byly v laboratorních podmínkách nasimulovány procesy střevní fermentace s cílem dosáhnout co největší transformace rostlinných bílkovin do mikrobiálního proteinu. Tento produkt byl pak vysušený a byl přidáván do živinově chudší krmné dávky suchozemských želv. Výsledky na růst a aktivitu želv byl překvapivý, a to se týkalo i vývoje krunýře. Ne, že by želvy kynuly a měly enormní přírůstky. To se dá regulovat množstvím podávaného krmení. Spíše se jednalo o rovnoměrnost růstu, produkce odpadního dusíku a tím i zátěže jater a ledvin. Potěšující byla zjištění týkající se rovnoměrnosti růstu krunýře. Proto nyní výzkum dále pokračuje a jsou prováděny analýzy pro stanovení bilance živin. Okruh zájmových látek se z aminokyselin rozšířil i na nukleotidy a další biologicky aktivní látky, kterých je v takto fermentované směsi překvapivě hodně. Dosavadní výsledky naznačují, že by se takto fermentovaný rostlinný materiál mohl významně uplatnit ve výživě želv a možná i dalších živočichů v zájmových chovech. Velkým příslibem se ukazují výsledky související s reprodukcí.
Podle čeho sestavit krmnou dávku?
Želvy jsou obvykle všežravci a vyloženě potravních specialistů moc není. Některé druhy upřednostňují rostlinnou stravu, avšak nepohrnou slimákem, žížalou nebo nějakou mršinou. Vodní želvy jsou většinou masožravé, často je však chovatel překvapený jejich okusováním vodních rostlin. Všechno má své logické vysvětlení a většinou nějaká vybočení od zaběhnutého stravovacího rituálu bývá znamením, že želvě něco chybí. Pokud začne v dané chvíli želva systematicky vyhledávat jiné krmení, obvykle právě v něm bývá obsažena chybějící látka. Tomto jevu se říká biochemická paměť a může se naplno projevit jen u želv chovaných ve venkovních výbězích s různorodou potravní nabídkou. V teráriích jsou obvykle želvy závislé jen na krmení podávané chovatelem a pokud není občas do krmné dávky zařazeno něco neobvyklého, nemá ani chovatel možnost zjistit, že by želva chtěla i něco jiného.
Ovšem jsou dost časté případy, kdy i v rámci jednoho druhu si želva postaví hlavu a prostě určité krmení přijímat odmítá. Přitom jiná želva ze stejné chovné skupiny předkládanou potravu bez větších problémů konzumuje. Tady pak hraje roli přístup chovatele. Želva obvykle velice rychle pozná, kdo vydrží déle trucovat. Odmítáním předkládaného krmení si prostě vynucuje podání něčeho pro ni mnohem lákavějšího. Pokud chovatel povolí, obvykle potom dokáže želva trucovat mnohem déle, než bychom si dokázali představit. Sami jsme něco podobného zažili s želvami Indotestudo elongata.
Sestavování krmné dávky by mělo vždycky vycházet z potřeby aminokyselin a od tohoto údaje by se měly odvozovat všechny ostatní parametry krmiva (obsah sacharidů, vlákniny, energie, jednotlivých vitamínů a minerálních látek atd.). Potřeba aminokyselin je jiná u mladé, intezívně rostoucí želvy, jiná je u adultu a jiná je u samičky ve snáškovém období. I během roku se potřeba jednotlivých aminokyselin mění. Vezmeme-li v úvahu, že pro výstavbu bílkovin je potřeba celkem 20 různých aminokyselin a jejich vzájemný poměr v krmné dávce je v každém období jejich života mírně odlišný, pak je celkem logické, že provést potřebný bilanční výpočet není úplně jednoduchá záležitost. Existují výživové tabulky s obsahy aminokyselin v různých krmných surovinách, ale i tak je dost složité potřebný výpočet provést. Obvykle se tedy otázka příjmu aminokyselin zredukuje na příjem celkového dusíku (dusíkatých látek). Jaký problém ale může při tomto postupu nastat ukazuje názorně následující příklad Liebigova sudu.
Představme si dřevěný sud, který nemá všechna prkna stejně široká. Pro lepší představivost je každé prkno jinak zbarvené. Každá barva symbolizuje určitou aminokyselinu. Pokud je prkno široké, znamená to, že v krmné dávce musí být této aminokyseliny obsaženo více, úzké prkno naopak říká, že této aminokyseliny může být v krmné dávce méně. Pokud jsou všechna prkna stejně vysoká a do sudu napustíme vodu, pak hladina v sudu dosahuje maxima (A). Výška hladiny vody pak symbolizuje efektivnost metabolismu aminokyselin, který za těchto podmínek dosahuje maxima a je téměř ideální (za této ideální podmínky je produkce odpadního dusíku nulová, protože jsou všechny přítomné aminokyseliny využitelné pro biosyntézu vlastních bílkovin). Pak je tady druhý případ, kdy jsou jednotlivá prkna různě vysoká (B). V reálném krmení neexistují bílkoviny, které by měly takové složení, kdy by obsah přítomných aminokyselin byl v ideálním poměru. Pokud takový sud naplníme vodou, ustaví se výška hladiny v úrovni odpovídající nejkratšímu prknu. To, co je od hladiny směrem dolů je využitelné pro biosyntézu vlastních bílkovin. To, co přesahuje nad hladinu je v daném okamžiku odpadní dusík. Tyto aminokyseliny nemohou být pro tvorbu nových bílkovin využitelné, protože syntézu bílkoviny limituje nedostatek jedné aminokyseliny (to nejkratší prkno). Tělo tedy všechny nadbytečné aminokyseliny zpracuje jiným způsobem, a to tak, že si z nich vyrobí energii. Než to ale může udělat, musí napřed z molekuly aminokyseliny odstranit dusík. A to je ten odpadní dusík, který z přijímané potravy vzniká. Tento dusík se z molekuly aminokyseliny uvolňuje v podobě čpavku, a protože je čpavek pro všechny živočichy včetně želv silně toxický, musí želva vynaložit hodně energie na to, aby čpavek přeměnila na jinou sloučeninu, ve které už odpadní dusík není nebezpečný a nemůže škodit. Tou sloučeninou je známá kyselina močová vylučovaná močí, u savců včetně člověka je to močovina.
Dále si představme, že plocha sudů (součet ploch jednotlivých prken) představuje obsah dusíkatých látek v krmné dávce a současně předpokládejme, že u obou sudů je tato plocha stejně velká. Pak tady máme 2 různé krmné dávky, které sice splňují kritérium stejného obsahu dusíkatých látek, ale viditelně mají různý obsah jednotlivých aminokyselin. V případě (A) bude biosyntéza vlastních bílkovin vysoce efektivní, želva nebude prakticky vynakládat žádnou energii na likvidaci odpadního dusíku a pokud není žádný odpadní dusík, není zatěžován detoxikační ani vylučovací systém (játra a ledviny). Toto je pouze teoretický případ, v reálných podmínkách se lze k němu jen více nebo méně přiblížit. V případě znázorněném na obrázku vpravo (B) poběží biosyntéza zhruba z 90 %, zbývajících 10% dusíkatých látek musí želva přeměnit na energii, musí proto v játrech uvolněný dusík detoxikovat na kyselinu močovou a tu pak vyloučit přes ledviny z těla ven. Na detoxikaci a vyloučení spotřebuje část energie získané například ze sacharidů. V reálných krmných dávkách je skutečný poměr využitelného a odpadního dusíku mnohem méně příznivý a ve většině případů předkládají chovatelé želvám krmné dávky se zhruba 30 až 36 %ním podílem využitelným pro biosyntetické procesy. A to v případě býložravých želv už po zohlednění přeměny rostlinné bílkoviny na mikrobiální protein. Převážná část přijatých dusíkatých látek je tak želvou zpracovávána jako energetický zdroj nebo je využita jako energetický zdroj střevními baktériemi.
Ve skutečnosti tedy údaj o obsahu dusíkatých látek na etiketě výrobků vůbec nic neříká o tom, jak je krmivo pro želvy z pohledu dusíku výhodné. Pokud by chtěl chovatel objektivně posoudit kvalitu podávaného krmiva, musel by znát analytickým rozborem zjištěný obsah jednotlivých aminokyselin v tomto krmivu. A tyto údaje porovnat s doporučeným příjmem pro konkrétní želvu (měly by se brát v úvahu její stáří, hmotnost, zda je ve snáškovém období a také s přihlédnutím k ročnímu období).
Čím krmit masožravé želvy?
V případě masožravých želv jakýmkoliv netučným masem. Může to být hovězí, vepřové, drůbeží nebo rybí maso, hmyz, žížaly, plži apod. U větších želv to mohou být i mláďata myší nebo dokonce i mrtvé dospělé myši. Někteří chovatelé jim občas dopřejí i masové konzervy pro kočky. Nic proti tomu, pokud tam není moc tuku. Z pohledu obsahu dusíkatých látek není mezi jednotlivými druhy masa významnější rozdíl a rozdíly v jejich složení želva ani nepozná. Aby si udělal čtenář představu o rozdílnosti složení masa z praktického hlediska chovatele, tak uvádíme následující příklad vycházející z analýz aminokyselinového složení jednotlivých druhů masa. Podrobné údaje lze nalézt v tabulkách u jednotlivých druhů krmiv - viz Související články.
Z pohledu obsahu aminokyselin a jejich zastoupeného spektra je nejkvalitnějším zdrojem bílkovin maso rybí (konkrétně tuňák) a také králičí maso. Mezi jednotlivými druhy rybího masa však existuje poměrně významný rozdíl ve složení - viz článek Živočišná krmiva. Při srovnání masa hovězího, vepřového a drůbežího vychází nejlépe maso vepřové, avšak musí být zcela libové. Mezi chovateli je oblíbené hovězí srdce, které obsahuje i poměrně hodně hořčíku, což je velké plus. Rybí maso obsahuje některé specifické mastné kyseliny, které se uplatňují především u rostoucích želv, protože jsou využívány při výstavbě buněčných membrán u nově se vytvářejících buněk. Tyto specifické mastné kyseliny maso hospodářských zvířat téměř neobsahuje (jejich obsah je ve srovnání s rybím masem zanedbatelný).
Velice kvalitní a také velice dobře stravitelnou je mléčná bílkovina kasein. Tato bílkovina je vyjímečná tím, že při jejím metabolismu vzniká jen velice málo odpadního dusíku, je tedy výhodná pro růst svalové tkáně. Ovšem podávání tvarohu není moc vhodné, lepší je použít tvrdou nízkotučnou cihlu. Tento sýr však nedoporučujeme podávat pravidelně, jen občas jako pamlsek a v rozumném množství. Navíc musí být nakrájená na malé kousky, aby ji želva jen polkla a neměla tendenci ji jazykem rozmělňovat. Ostatní mléčné výrobky jsou absolutně nevhodné. Tvrdý sýr cihla je vynikajícím zdrojem vápníku, neexistuje bílkovinný zdroj použitelný pro výkrm želv, který by obsahoval tolik vápníku. Interval podávání vodním želvám je zhruba 1 x za 14 dnů nebo jako příkrm 1 x týdně.
Nutričně nejkvalitnější je tepelně denaturovaný vaječný bílek (uvařený natvrdo). Jedná se aminokyselinově nejkvalitnější bílkovinu, bohužel dost obtížně stravitelnou. Pro vodní želvy se opět jedná o bílkovinný zdroj, který se musí podávat velice uvážlivě a opět jen občas. Použití žloutku je předmětem vášnivých diskuzí, protože se argumentuje jeho tučností. Málokdo ale ví, že ve žloutku je obsaženo přibližně stejné množství bílkovin, jako je v bílku (vztaženo na stejnou sušinu). Ovšem kvalitativně se bílkoviny bílku a žloutku liší. Pravdou ale je, že ve žloutku jsou přítomny zvláštní látky tukové povahy, které tělo spíše využívá na výstavbu buněčných membrán. Jako zdroj energie tyto látky využívány moc nejsou. Na tomto místě je potřeba upozornit na skutečnost, že byť by byl vaječný žloutek pro rostoucí želvy ideálním zdrojem fosfolipidů, tak jeho používání laickým chovatelům nedoporučujeme. Špatně se podává, želvy ho spíše rozcupují a následně se voda v teráriu snadno zkazí. Pokud by se však zapracoval do nějaké želatinové směsi, tak pak ano. Doporučujeme ho však použít pouze chovatelům, kteří rozumí problematice bilančních výpočtů a dokážou si spočítat, kolik si mohou vejce do krmné dávky dovolit přidat. Z biochemického a nutričního hlediska se jedná o nejkvalitnější zdroj fosfolipidů a dalších biologicky účinných látek podporujících dělení buněk. Pro ty, kteří při čtení těchto řádků skřípou písek mezi zuby jen uvádíme, že z vejce se vyvíjí zárodek a pouze z živin uvnitř vejce vyroste během zárodečného vývoje celý a plně funkční živý tvor. Vejce přitom nekomunikuje s okolím (z pohledu látkové výměny), tedy všechno potřebné musí být už od počátku uvnitř a žádné odpadní látky se během vývoje uvnitř vejce nesmí ani hromadit. Takže z pohledu složení a zastoupení nutričních látek nic lepšího než vejce neexistuje. Problém je v tom, že proces využívání bílkovin a dalších látek ve vejci probíhá v zárodečném vývoji jinak, než při trávení ve střevě. A při trávení může vzniknout poměrně hodně odpadního dusíku, což se stane při nevyhovujícím poměru aminokyselin v krmné dávce (některá důležitá aminokyselina se stane limitující a zbytečně velká část ostatních aminokyselin je odsouzena k jinému způsobu využití - viz příklad Liebigova sudu). Vaječná bílkovina se musí používat velice uvážlivě. Podobně je to s mléčným kaseinem. Opět se jedná o bílkovinu, která se vynikajícím způsobem metabolizuje a produkuje jen minimum odpadního dusíku.
U vodních masožravých želv je trochu problém s dodávkou vitamínů a minerálních prvků. V tomto případě by měly jít stranou řeči typu, "co je umělé je špatné a vždy je potřeba za každou cenu krmit jen přirozenými zdroji". Je potřeba jít na jistotu a na zajištění pravidelnosti v příjmu těchto doplňkových živin. Ideální jsou kvalitní plovoucí pelety (granulky), které mají potřebné složení. Jejich dávkování lze snadno odvodit od váhy želvy a při správném dávkování se nemusí chovatel bát nějakých negativních důsledků. Pokud má chovatel želvu naučenou na krmení z ruky, pak je ideálním řešením podání speciální tablety. Obvykle se to dělá tak, že se podají 2 nebo 3 kousky masa, pak se želvě podá tabletka a nakonec se jí podá zbytek krmné dávky (masa). Tablety si necháváme vyrábět na zakázku a jejich předností je, že vedle vitamínů, vápníku, fosforu a dalších stopových prvků obsahují speciální nestravitelnou vlákninu, která příznivě ovlivňuje střevní peristaltiku, velice dobře působí na pohyb tráveniny, střevní bakterie na ni dobře adherují a přitom po vyloučení nijak neovlivňuje kvalitu vody.
Přirozeným zdrojem vápníku jsou kosti obratlovců, ulity plžů nebo vaječné skořápky. I žížaly mají v těle poměrně hodně vápníku. Lze to také vyřešit kouskem sépiové kosti, kterou se snaží želvy ukusovat. Není však dobré do terária dávat příliš velký kus, protože časem zarůstá řasami, což není úplně ideální stav.
Čím krmit všežravé želvy?
Základem krmné dávky všežravých želv by měla být rostlinná potrava a jen pro dorovnání chybějících aminokyselin lze použít nějaký zdroj živočišné bílkoviny nebo vhodné doplňkové krmivo, třeba ve formě granulek nebo sypkého prášku. Všežravé želvy mají střevo o trošku kratší, než vysloveně býložravé a jsou na přísunu živočišných bílkovin více závislé. Co se týče živočišných bílkovin, platí výběr podobně jako u masožravých želv, jen je potřeba mnohem pečlivěji hlídat jejich dávkování. Při nadměrném příjmu živočišných bílkovin se totiž musí nadbytečně přijatý dusík vyloučit z těla ven (odpadní dusík), což se děje formou kyseliny močové. Pokud v těle vzniká kyseliny močové hodně, může dojít k porušení její fyziologické rovnováhy a pak se začne usazovat ve formě svých solí v kloubech (jedná se o stejný proces, jako je v případě onemocnění dnou u lidí). Navíc jsou při takto nevhodně podávané stravě silně zatěžovány játra a hlavně ledviny. Pravděpodobnost následného úhynu takto krmené želvy je poměrně vysoká, minimálně se projeví deformace krunýře jako následek překrmování.
Rostlinná složka krmné dávky je buď ve formě zeleného krmení, nebo v zimních měsících často jako seno. V každém případě by však měla krmná dávka obsahovat rostliny pokud možno ve větších kusech, aby to želvu nutilo k ukusování. Tím si totiž obrušuje horní čelist a přirozeně se tak brání nárůstu tzv. zobáku. Pokud k tomuto dojde, želva má problém s příjmem potravy a pak je nutný veterinární zákrok. Podávané rostlinné krmení by mělo obsahovat více druhů rostlin, základem by měla být pampeliška, jitrocel, částečně i jetel. Lze použít většinu bylin s lupením, dokonce i listy některých ovocných stromů (samozřejmě neošetřených nějakým postřikem). Ideální je podávat želvám natrhanou směs bylin. Trávu obvykle želvy nechtějí a i když bude v natrhané směsi tráva přítomná, většinou zůstane bez povšimnutí. Dlouhodobé krmení jen jedním druhem bylin není vhodné.
Ze zeleniny lze použít papriku (dávají přednost červené), kedlubny, čínské zelí, mrkev (ta by měla být nastrouhaná), slupky melounu, občas lze podat i zralé jahody. Občas je vhodné do krmné dávky zařadit i jablko, a to především z důvodů zlepšení funkce střevního mikrobiomu. Jablko obsahuje velice kvalitní rozpustnou vlákninu (jablečný pektin), která má velice dobrý vliv na činnost střevních baktérií. Ostatní ovoce (hrušky, broskve, meruňky, avokádo apod.) už tak kvalitní vlákninu neobsahují. Jablko je v tomto směru zcela vyjímečné. Pokud se podává banán, tak jen co nejméně zralý. Málo zralý banán obsahuje asi 90% škrobů a jen 10 % jednoduchých cukrů. Čím je banán zralejší, tím méně škrobu obsahuje a zvyšuje se podíl jednoduchých cukrů. Zráním se totiž v banánu škrob rozkládá na jednoduché cukry. Přezrálý banán tak může obsahovat až 90% jednoduchých cukrů a jen 10 % škrobů. Pro želvy je výhodnější, aby byl podíl škrobu co nejvyšší. Další vhodnou krmnou přísadou jsou dýně a také hlízy topinambur. Všechny tyto uvedené krmné přísady (zelenina a ovoce) by se měly podávat jen občas a platí, že i v den, kdy se zeleninou a ovocem krmná dávka obohacuje, neměl by jejich podíl v krmivu přesahovat 30%. Zbytek by měla tvořit zelená píce nebo v zimě čínské zelí. I v letním období je vhodné, aby bylo dostupné seno. Stačí ho využít třeba jako podestýlku, odkud si samy želvy odeberou tolik, kolik uznají za potřebné. Želvy potřebují zahustit obsah střeva a při podávání pouze zelené píce toho často dosahují jen s obtížemi. Že potřebují suché krmení lze mnohdy odpozorovat třeba tím, že želva častěji vypouští vodu zadržovanou v kloace.
Želvy často polykají zeminu nebo drobné kamínky. Tyto pevné částice jim pomáhají při rozmělňování potravy a ze zeminy získávají i některé stopové prvky. Není tedy bezpodmínečně nutné mít v teráriu pro krmení speciální misku. Zelené krmení bez problémů konzumují i ze substrátu a ušpinění listů od hlíny není pro ně žádnou překážkou. Horší je to při podávání ovoce nebo nějaké vlhké míchaniny, tam už miska nebo nějaká vhodná dlaždice má své opodstatnění. Pravdou je, že používání misky ulehčuje udržování větší čistoty v teráriu a snadněji se z terária odstraňují zbytky nesežraného krmení.
Čím krmit suchozemské želvy?
Krmná dávka pro suchozemské želvy je velice podobná krmné dávce všežravých želv s tím rozdílem, že podíl živočišných bílkovin je ještě nižší. Vyloženě suchozemské želvy např. rodu Testudo nebo Indotestudo jsou na nadměrný příjem živočišných bílkovin ještě více citlivé, než želvy všežravé a vyvolání zdravotních komplikací spojených s nadměrným příjmem živočišných bílkovin je snadnější. Tím není řečeno, že by neměly být v krmné dávce vůbec obsažené. To je zase opačný extrém. Jako zdroj živočišných bílkovin je možné podávat občas (jednou za 10 až 14 dnů) žížalu nebo kousek libového hovězího masa, případně kuřecí. Je možné podat i místo masa kousek tvrdého sýra, v případě vaječného bílku to už je na pováženou. V každém případě by měl chovatel vědět, jakou dávku živočišné bílkoviny si může želvě dovolit podat. Želva ve venkovním výběhu při dostatečném pohybu snese vyšší dávku živočišné bílkoviny, než želva umístěná v malém teráriu.
Pokud chovatel používá jako zdroj vápníku, vitamínů a stopových prvků nějaké doplňkové krmivo ve formě granulek, pak by měl počítat s tím, že tato doplňková krmiva obvykle obsahují i určité množství živočišných bílkovin. Pak by jiné zdroje živočišných bílkovin neměl používat (nebo v omezeném množství) a zbytek krmné dávky by měla tvořit pouze rostlinná směs.
U suchozemských želv je vedle nadměrného příjmu živočišných bílkovin ještě jedna situace, která může způsobit vážné ledvinové onemocnění. Pokud chovatel přilepšuje želvě sladkým ovocem nebo banánem a současně podává vápník jako uhličitan vápenatý, může nechtěně želvě hodně ublížit. Při této kombinaci totiž v trávicím traktu želvy vzniká více kyselin, které s přítomným uhličitanem ochotně reagují a vytváří rozpustné vápenaté soli. Tyto soli lépe prostupují přes sliznici střeva do krve. Narůstá koncentrace plazmatického vápníku a želva má tendenci ke zvýšenému ukládání vápníku do kostry a do krunýře. Potud vše v pořádku. Pokud však chovatel ve stejné krmné dávce podá i rostliny obsahující vyšší podíl oxalátů, začne se její koncentrace v krvi zvyšovat. Kyselina oxalová (šťavelová) je silnou kyselinou a tělo želvy ji neumí přeměňovat. Jedinou cestou, jak lze snížit její koncentraci v krvi, je vyloučit ji z těla ven. A to se děje přes ledviny. V této chvíli je v krvi vyšší koncentrace vápníku a současně je přítomná vyšší koncetrace oxalátu. Podle chemického zákona o rovnovážném stavu spolu zreagují za vzniku štavelanu (oxalátu) vápenatého, který je velice špatně rozpustný a vysráží se v podobě krystalků. Oxalátové ledvinové kameny jsou nejstabilnějšími známými ledvinovými kameny a prakticky neexistuje normální dietní způsob, jak se jich rychle zbavit. Vysrážení a ukládání oxalátu vápenatého v ledvinách usnadňuje i pokles tělesné teploty. Na doplnění informace je potřeba ještě uvést, že stejný efekt vyvolá nadměrný přísun vitamínu C. Kyselina askorbová (vitamín C) je totiž také silnou kyselinou a po vstřebání do krve má tělo tendenci se i této silné kyseliny rychle zbavit. Na rozdíl od kyseliny šťavelové však kyselinu askorbovou dokáže přeměňovat. Bohužel zase jen na kyselinu šťavelovou. Takže vysoký příjem vitamínu C spolu s vápníkem směřuje spolehlivě k tvorbě oxalátových ledvinových kamenů. Při vyšším příjmu kyseliny šťavelové nebo vitamínu C v kombinaci s příjmem jednoduchých cukrů (sladké ovoce, banán, meloun apod.) by neměl být vápník podávaný a jeho podání by mělo být oddáleno minimálně o 6 až 8 hodin. Nikdy nepodávejte želvě například zralé kiwi "pocukrované" mletým vápencem. Jedná se přímo o vražednou kombinaci - jednoduché cukry + vyšší obsah vitamínu C + uhličitan vápenatý !!! Neznamená to, že hned po jednom takovém krmném "úletu" dostane želva ledvinovou koliku. Ale oxalátové ledvinové kameny pomalu a jistě rostou a v určitém okamžiku se to lidově řečeno zlomí a pak už není cesty zpátky.
Paradox suchozemských želv
U býložravých suchozemských želv se setkáváme při výživě se dvěma skutečnostmi, které zdánlivě stojí proti sobě. Na jedné straně je z pohledu biochemie a fyziologie jejich trávicí trakt nastavený na rozklad a vstřebávání živočišných a mikrobiálních bílkovin, na druhé straně však přijímají rostlinnou stravu a musí jako svého pomocníka využívat střevní mikroflóru, která želvám živiny z rostlin zpřístupňuje. A té může nadbytek živočišných bílkovin v přijímané krmné dávce vadit.
Je potřeba si uvědomit, že ve střevě se nachází velice různorodé společenství různých druhů mikroorganismů. Každý druh bojuje o své místo a také o živiny. Mikroorganismy produkují ze svého těla mimo jiné i látky, které nějakým způsobem omezují růst ostatních druhů mikroorganismů. Jedná se o životní strategii, kdy se snaží vytvářet si pomocí těchto látek ve společenství výhodnější pozici. Za normálních podmínek se ve střevě vytvoří určitá rovnováha mezi jednotlivými druhy mikroorganismů, která je pro všechny zastoupené druhy akceptovatelná. Jako celek se pak celá střevní mikroflóra projevuje vůči želvě příznivě a odvádí potřebnou práci. Problém nastane, když se z nějakého důvodu tato křehká rovnováha poruší a některá skupina mikroorganismů začne převládat.
Pokud by býložravá želva přijímala v krmné dávce příliš mnoho živočišných bílkovin, nastane zvláštní situace. Její žaludek živočišné bílkoviny bezproblémově rozkládá a do střeva se dostává směs volných aminokyselin a krátkých peptidů. Část těchto živin vstřebá střevo želvy, ale větší část se stává kořistí určité skupiny střevních baktérií. Díky zvýšenému přísunu aminokyselin jsou tyto koliformní bakterie živinově významně zvýhodněné oproti skupině celulolytických baktérií rozkládající rostlinná pletiva a začnou se mnohem rychleji množit. Koliformní bakterie v takové situaci vykazují vysokou metabolickou aktivitu, jejímž výsledkem je zvýšená produkce čpavku a dalších specifických látek do tráveniny. Díky čpavku a těmto dalším látkám omezují v růstu a metabolické aktivitě ostatní střevní mikroby a dochází ke změnám v zastoupení jednotlivých druhů. Nejcitlivěji reagují právě celulolytické bakterie.
Želva pak většinou reaguje na zvýšenou metabolickou aktivitu koliformních baktérií tak, že se její tělo snaží co nejrychleji zbavit nežádoucích látek vznikajících ve zvýšeném množství ve střevě. Nejpřirozenějším způsobem je zrychlení peristaltiky střeva, to znamená, že se trávenina začne posouvat střevem mnohem rychleji. Želva dostává průjem, což vede k dehydrataci a ztrátě důležitých tělesných elektrolytů. Současně to na želvu klade zvýšené nároky na výdej energie pro eliminaci tohoto nežádoucího stavu. Ovšem snížený počet celulolytických baktérií znamená, že želva dokáže z přijaté potravy získat mnohem méně živin, tedy i méně energie. Kruh se uzavírá a želva začne nezadržitelně směřovat k podstatně vážnějším zdravotním komplikacím.
Na jedné straně je tedy žádoucí želvě dodat potřebné aminokyseliny v dostatečném množství a tedy občas želvě přilepšit živočišnou bílkovinou. Na druhé straně ale živočišné bílkoviny může být v krmné dávce jen tolik, aby se "nerozhodila" rovnováha mezi střevními mikroorganismy. Z provedených bilančních pokusů vyplynulo, že k porušení mikrobiální rovnováhy nedojde, pokud obsah živočišné bílkoviny nepřesáhne zhruba 30%ní podíl všech bílkovin v krmné dávce. Současně musí platit, že po podání krmné dávky obohacené o živočišnou bílkovinu by měly následovat minimálně 3 krmné dávky postavené pouze na rostlinných krmivech. Převedeno do srozumitelnější řeči, zhruba každá čtvrtá krmná dávka může být obohacená o živočišnou bílkovinu. Pokud se želva například krmí v úterý, ve čtvrtek, v sobotu a v neděli, pak lze podat krmnou dávku obohacenou o živočišnou bílkovinu v úterý a pak ve středu, v sobotu a v neděli by měla být podávaná pouze rostlinná krmiva.
Při chovu venku je lepší živočišnou bílkovinu omezit více, protože existuje určitá pravděpodobnost, že želva zdolá nějakou žížalu nebo zkonzumuje nějaký uhynulý hmyz. Při venkovním chovu se doporučuje podávat živočišnou bílkovinu jako příkrm zhruba 1 x za 14 dnů.
Existuje ještě jeden krmný režim využívající živočišné zdroje bílkovin spojený s přesným dávkováním speciálního doplňkového krmiva, které nám připravuje laboratoř. Tento krmný režim je nyní předmětem hodnocení v rámci prováděných bilančních pokusů a po vyhodnocení provedených analýz bude publikován v článku týkajícího se bilančních výpočtů.
Související články
Odkazy
Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.
Zajímavé stránky
x