Stavba těla
Úspěšný chov znamená poznat želvu
Tento článek je svým zpracováním určený pro mírně pokročilé a jeho cílem je poskytnutí základních informací o stavbě a fungování želvího těla. Problematika stavby těla a jeho fungování je poměrně složitá a překračuje rámec tohoto článku. Proto budou podrobné informace týkající se anatomie, fyziologie a biochemie tkání postupně zpracovávány do podoby samostatných odborných článků, které budou na web postupně zařazovány - viz Související články.
Želvy spolu s krokodýli jsou zřejmě nejstaršími žijícími plazy, jejichž evoluční vývoj započal podle současných poznatků zhruba před 255 až 270 milióny let, v případě želv chápaných v dnešním slova smyslu zhruba před 240 milióny let. Během této enormně dlouhé doby se postupně vyvinuly do dnešní známé podoby, přičemž základní struktura těla a funkce tkání se prakticky nezměnily už od poloviny druhohor (zhruba od konce periody trias). V čem vývoj pokračoval do dnešní doby je určitá adaptace na životní prostředí, ve kterém ten který druh dále žil. Jedná se zejména o tvar končetin a odchylky ve tvaru krunýře. Je až neuvěřitelné, že příroda neměla za tak dlouhou dobu potřebu na želvách nic zásadního měnit.
Velkou neznámou zůstává, koho považovat za předchůdce želv. Na základě dosavadních poznatků se vědci přiklání k názoru, že želvy mají geneticky mnohem blíže ke krokodýlům a ptákům, než k jiným plazům. Další nezodpovězenou také zůstává otázka, zda vývoj želv započal na souši nebo ve vodě. V současné době se odborníci spíše přiklánějí k názoru, že předchůdce želv započal svůj vývoj ve vodě. Z toho by se dalo usuzovat, že vývojově jsou vodní želvy starší, než ty suchozemské. Tuto domněnku potvrzuje nález fosílie Ondotochelys semitestacea z roku 2008, která je považována za nejstarší nalezenou fosílii s již vyvinutým částečným krunýřem. Všechny doposud nalezené fosílie prapředků želv předcházejících Odontochelys ještě neměly krunýř vyvinutý.
Želvy (obecně všichni plazi) patří do skupiny obratlovců, jejichž tělo je pokryté rohovitými štítky (u ostatních plazů tuhými šupinami) a kladou vejce. Patří k poikilotermním (studenokrevným) živočichům. Jsou závislí na teplotě okolí a svoji tělesnou teplotu potřebnou pro zajištění efektivního průběhu fyziologických a biochemických procesů mohou udržovat jen díky odebírání tepla z okolního prostředí, nejčastěji ze slunečního záření nebo od sluncem vyhřátých předmětů. Mláďata se z vajec líhnou plně vyvinutá.
Anatomie
V letech 1819 až 1821 vydal Ludovicus Henricus Bojanus (oficiální jméno v době vydání) ve Vilniusu dvousvazkové dílo Anatome Testudinis Europaeae, které díky přesně zpracovaným anatomickým kresbám předstihlo dobu a podle mého soukromého názoru se stále jedná o jedny z nejzdařilejších doposud publikovaných kreseb. Ještě dvě století po svém vydání zůstává Anatome Testudinis Europaeae (Anatomie želv v Evropě) nejkomplexnějším dílem na toto téma. Obsahuje 40 tabulí s vysvětlivkami a více než 200 ilustrací, které podrobně popisují anatomii želvy. Bojanus pitval asi 500 želv a tomuto projektu se věnoval téměř 10 let. Sám nakreslil kresby, měděné desky s kresbami nechal zhotovit rytcem, kterého si speciálně přivezl z Hesenska, a první vydání nechal vytisknout na vlastní náklady v počtu pouze 80 výtisků. Dílo bylo znovu vydáno v roce 1902 a pak ještě jako přetisk v roce 1970. Bojanus při svém působení na Univerzitě ve Vilniusu zavedl jako první ve východní Evropě výuku srovnávací anatomie jako vědní disciplíny.
Není známo, kolik exemplářů této knihy se do dnešní doby zachovalo, jeden výtisk však vlastní knihovna na Harvardské univerzitě (Harvard University, Museum of Comparative Zoology, Ernst Mayr Library), která dílo zdigitalizovala a jeho obsah zpřístupnila široké veřejnosti. Další 2 známé exempláře knihy se nachází ve Francii, jeden ve vědecké knihovně Univerzity Louise Pasteura ve Štrasburku, druhý v Národním přírodovědném muzeu v Paříži.
L. Bojanus měl vztah k oblasti v Bouxwiller (odtud pocházela jeho matka), v tamních lomech se nacházelo mnoho fosílií savců, plazů a plžů z období konce druhohor a počátku třetihor. Především jeho kontakt s význačným paleontologem Georgem Cuvierem přispěl k realizaci jeho pozdějšího projektu týkajícího se evropských želv.
Na internetu a také v odborných publikacích se poměrně často objevují reprodukce některých kreseb L. Bojanuse. Bohužel, skeny některých stránek (především popisné kresby) jsou poplatné stavu historického díla a jejich čitelnost je ztížená. Pro potřeby tohoto webu se proto původní kresby ručně překreslují do formátu vektorové grafiky a vhodným způsobem se upravují pro zvýšení jejich přehlednosti. Na následujícím obrázku je zobrazená reprodukce původní perokresby suchozemské evropské želvy tak, jak ji již před 200 lety zakreslil L. Bojanus. Pro zvýšení kontrastu bylo použité vhodnější pozadí.
Na tomto webu jsou využity především kresby L. Bojanuse zobrazující celek, případně nejdůležitější části. Publikované kresby jsou specifické tím, že se jedná o tisk pomocí rytin a historický původ se přiznává i barevným odstínem jeho původních kreseb. Podrobná anatomie s popisem tkání a orgánů, případně fyziologická schémata zpracovávaná v samostatných odborných článcích již vycházejí i z dalších odborných učebnic a publikací.
Kosterní soustava
Želvy mají strukturu jednotlivých orgánů velice podobnou s ostatními plazy. Neplatí to však pro kostru. Od ostatních plazů se odlišují především tím, že mají tělo chráněné krunýřem, který vznikl na hřbetní straně z obratlů a ze žeber, na břišní straně z gastralie, což je zvláštní kost chránící měkké břicho třeba u krokodýlů nebo u některých ještěrů. Krunýř je součástí kostry a želva z něho nemůže vylézt.
Kromě kožnatek je krunýř velice tvrdý a odolný a má vlastnosti odvozené od struktury kortikálních kostí. Ve skutečnosti je kost krunýře o trošku více porézní, než například u kosti stehenní. Detailní výzkum archaických zástupců želv z období druhohor dokládá, že vývoj směřující k želvám dnešního typu byl velmi pozvolný, probíhal v množství postupných kroků a trval desítky milionů let. Pravdou ale je, že se kostra želv v základních rysech zformovala už někdy v polovině druhohor a od té doby na ni žádná podstatnější změna neproběhla. Jediným místem, kde se ještě odehrály významnější vývojové změny byly končetiny a také docházelo k modifikacím ve tvaru krunýře, což má souvislost s prostředím, ve kterém příslušný druh žil a kde se dále vyvíjel.
Kromě krunýře je kostra tvořena především lebkou, krčními obratly, kostmi končetin a ocasem. Lebka je anapsidní, to znamená, že v ní chybí otvory hned u spánků, které slouží jednak pro odlehčení lebky, ale hlavně jako místo pro uchycení čelistních svalů. Díky tomuto poznatku byly želvy od počátku zařazovány mezi Anapsida, tzn. mezi obratlovce, jejichž lebka má otvory pouze pro oči, nozdry a míchu. Nyní se odborníci ovšem přiklánějí k názoru, že tato vlastnost želví lebky (absence spánkových otvorů) byla důsledkem vývojového procesu známého jako konvergentní evoluce a ve skutečnosti se vyvinula z lebky, která spánkové otvory původně obsahovala. To znamená, že se u želv vyvíjela díky podobnému prostředí a životnímu stylu nezávisle na ostatních vývojových líniích plazů. Nejnovější studie tedy přiřazují želvy do skupiny Diapsida. Diapsidi jsou velmi rozšířenou skupinou plazů, jejichž původním společným znakem jsou dva spánkové otvory na lebce. Do této skupiny se nyní vedle želv zařazují ještě krokodýli, šupinatí ještěři, hadi, hatérie a také ptáci. Odhaduje se, že dnes žije více než 8100 druhů diapsidů a pokud započítáme i ptáky, tak více než 17500 druhů (údaje z roku 2020).
Lebka želv je podobně jako u ostatních plazů s páteří spojena kloubně, tedy pomocí krčních obratlů. Na lebce jsou nejzajímavější čelisti, protože neobsahují zuby. Místo zubů lze nalézt ostrý rohovitý okraj, který umožňuje želvám okusování potravy. U masožravých vodních želv je okraj spíše rovný a ostřejší, naopak u suchozemských je vroubkovaný. Toto zdrsnění okraje je výhodnější pro ukusování tvrdšího rostlinného materiálu a suchozemské želvy díky tomu dokážou ukousnout i stébla suché trávy. Rohovitý okraj dorůstá, proto musí mít želvy možnost kousat do tvrdšího materiálu, aby mohlo docházet k přirozenému obrušování. Pokud nemohou želvy přirozeným způsobem dorůstající rohovinu obrušovat, může dojít až k situaci, kdy želvě naroste něco jako zahnutý zobák, který ji pak brání v příjmu potravy. Takové želvě pak už pomůže jen chirurgický zákrok spočívající v uštípnutí nadbytečné tkáně. Pokud by k takové situaci došlo, je lepší zákrok provést buď u zkušeného herpetologa, nebo lépe u veterinárního lékaře.
Rohovina je strukturou hodně podobná například kopytům koní, takže je poměrně odolná. Že se jedná o pevný a odolný materiál dokazuje i skutečnost, že vodní želvy dokážou mezi čelistmi spolehlivě rozdrtit i zvápenatělé ulity malých plžů, přičemž ulita se jeví z tvrdšího materiálu, než je rohovina pokrývající čelisti želvy. Mladá ulita je však křehká a obsahuje ještě významný podíl nezmineralizované chrupavčité tkáně, zatímco rohovina vykazuje určitý stupeň pružnosti. Díky této vlastnosti mohou želvy zdolat i tuto zdánlivě bezpečnou schránku mladých plžů. Ulitu starších a větších plžů, jejichž schránka je už plně mineralizovaná, však želvy rozdrtit již nedokážou.
Ideálním materiálem pro obrušování čelistní rohoviny v domácích podmínkách je sépiová kost nebo nově vyvinuté vápenné bločky. Jedná se o tvrdší materiál, ale je škrabatelný a želvám slouží současně i jako vhodný zdroj vápníku a celé řady dalších stopových prvků. Klasické křehké zelené krmení, zejména u rychleji rostoucích a překrmovaných želv, k potřebnému obrušování nestačí. V takovém případě je žádoucí do terária umístit velikostně vhodné kamínky, které želvy mnohdy zdánlivě ze zvědavosti berou do tlamy. Velikost musí být zvolena tak, aby je želvy nemohly polknout. Dalším vhodným řešením je do terária umístit vhodnou kamennou nebo keramickou dekoraci, která však musí mít okraj, který mohou želvy uchopovat do tlamy. Někdy je až s podivem, jak rychle si toto místo želvy najdou a začnou ho k obrušování rohoviny používat. Pokud má však předkládané krmení potřebnou strukturu, želvy se k takovému způsobu obrušování rohoviny neuchylují. Dá se s určitou nadsázkou říct, že v některých případech je snaha o okusování nějakého tvrdého předmětu jakýmsi signálem, že by bylo vhodné upravit složení předkládaného krmení. U některých druhů želv postačí použít k doplnění podestýlky obyčejné seno, které většinou okusují a současně jim slouží k doplnění krmné dávky. Až na vyjímky se však do konzumace suchého sena želvy příliš nehrnou.
Další částí kostry, která je svým způsobem typická pro želvy, je krční páteř. Krční obratle mají zvláštní tvar umožňující želvě ohnout krk buď horizontálně (laterálně) do oblouku, nebo vertikálně esovitě. Záleží na druhu. Podle toho se také želvy dělí do dvou podřádů. Želvy schopné esovitého způsobu zatažení krku patří do podřádu skrytohrdlých, protože do krunýře dokážou zatáhnout nejen celý krk, ale i celou hlavu, kterou ještě chrání částečným zatažením předních končetin. Do podřádu skrytohlavých patří želvy, které ohýbají krk obloukovitě do strany a část krku i hlavy zůstává při zatažení stranově odkrytá.
Končetiny se vyvíjely jako pětiprsté končetiny obratlovců. Nicméně, u té části želv, které se vyvíjely ve vodě, došlo k uzpůsobení k plavání. Prsty jakoby vymizely a místo nich se vyvinuly pádlovité končetiny. Tento tvar končetin je typický především pro všechny mořské želvy, nacházíme je ale i u některých druhů sladkovodních želv. U kožnatek zůstaly sice prsty zachovalé, jejich počet je však snížený (nižší počet drápů) a končetiny jsou ploché a lépe uzpůsobené plavání. Kožnatky jsou ale schopnější v pohybu po souši, než typicky mořské želvy (např. karety).
U říčních želv jsou končetiny na konci rozšířené a mezi jednotlivými prsty se nachází plovací blány. Příbřežní a bahenní ževy mají prsty vyvinuté dobře a jejich končetiny jsou spíše přizpůsobené pohybu po souši. K pohybu ve vodě často využívají předměty a dno jako odrazové plochy. Jejich způsob plavání připomíná lezení pod vodou, dokážou ale na krátké vzdálenosti i dobře plavat. Za normálních okolností je plavání spíše líné, při vyrušení však dokážou vyvinout pozoruhodnou rychlost. Protože končetiny neumožňují efektivní plavání, jejich spotřeba kyslíku na překonání stejné vzdálenosti je ve srovnání s vodními želvami mnohem vyšší. Proto v situacích ohrožení, kdy je želva donucena k rychlému plavání, obvykle zaleze do podvodního úkrytu a v bezpečí tam setrvává dost dlouhou dobu. Přitom intenzívně vyměňuje vodu v kloace. Musí totiž vstřebat přes prokrvené sliznice z vody dostatek kyslíku pro odstranění vzniklého laktátu ve svalech. Pokud se necítí dále ohrožena, má snahu se co nejrychleji nadechnout vzdušného kyslíku, protože likvidace laktátu je v takovém případě mnohonásobně rychlejší, než v režimu získávání kyslíku z vody. Pokud je želva nucena k delšímu intenzivnímu plavání a přitom by neměla možnost nadechnout se vzduchu, není možné zajistit kloakální výměnou vody dostatek kyslíku pro svaly a mozek a v takovém případě se želva utopí.
U suchozemských želv se vyvinuly sloupovité nohy, jejichž struktura a postavení kostí umožňuje nést celé tělo včetně velice těžkého krunýře. Nohy jsou mnohdy uzpůsobeny k výkonnému hrabání, a to nejenom jam při kladení vajec, ale také při hloubení různých nor sloužících jako úkryty. Některé druhy dokážou vyhloubit nory i několik metrů dlouhé a nejeden chovatel se o této schopnosti přesvědčil při podhrabání stěn venkovních výběhů a následném útěku želv. Zatímco k hloubení nor využívají želvy především přední nohy, k hloubení jam pro kladení vajec naopak používají zadní nohy. Tehdy si také vypomáhají vylučováním vody z kloaky. Voda slouží ke zvlhčení půdy a tím i k následnému snažšímu hloubení jam. Při hloubení těchto jam vykonávají zadní končetiny zvláštní kruhovitý pohyb, což umožňuje želvám vytvořit tvar jámy, kdy se minimalizuje riziko sesypávání stěn. Po snesení vajec želva zadními končetinami jámu zahrabe a povrch částečně zhutní a uhrabe. Kdo už někdy hledal snůšku ve venkovním výběhu ví, jak dokonale dokážou místo snůšky zamaskovat. Pokud se místo nenalezne hned druhý den ráno, kdy je obvykle v místě snůšky možné rozpoznat vlhčí zeminu, odpoledne po oschnutí terénu už místo většinou nenajdete.
Krunýř
Hřbetní část krunýře se odborně označuje jako karapax, břišní část se označuje jako plastron. Obě části jsou spojeny na bocích úzkým kostěnným můstkem, takže je tělo želvy v krunýři téměř úplně ukryto. Na následujícím obrázku je znázorněno umístění kostěnného můstku a místo jeho spojení s karapaxem (vyznačeno fialovou barvou). V pozici (B) je znázorněný plastron při pohledu z boku. Kosti vytvářející kostěnný můstek jsou na obrázcích (A) a (B) podbarvené žlutou barvou.
Kosti krunýře jsou pokryté rohovinovými štítky, přičemž tvar štítků nekopíruje tvar kostí, které se nachází pod nimi. U některých vodních druhů je částečně břišní krunýř redukovaný a u čeledí Dermachelyidae a Trionychidae není hřbetní krunýř pokrytý rohovinovými štítky, ale kůží. Na dalším obrázku jsou šedou barvou znázorněné tvary kostí krunýře, průhledně jsou pak v obrysech znázorněny tvary štítků.
Hřbetní krunýř vzniká z páteře a ze žeber. Tvar karapaxu je odvislý od postavení žeber a to určuje stupeň jeho vydutí. Stavba karapaxu je složitější ve srovnání s plastronem, který je tvořený menším počtem kostěných desek. Mláďata mají měkký a pružný krunýř, což dovoluje určité složení plodu ve vajíčku. Ihned po vylíhnutí pumpuje želvička do krunýře tělní tekutiny, čímž dosáhne jeho narovnání. Obvykle pro plné natvarování krunýře nestačí jen tělní tekutiny, které si na svět malá želvička přinesla z embryonálního vývoje ve vajíčku, ale má snahu objem vody doplnit z vnějšího prostředí. Nemusí to bezpodmínečně znamenat napití, stačí k tomu i vlhký substrát, ze kterého je schopna malá želvička nasát vodu přes kůži na končetinách. Následuje poměrně rychlý proces prvotní osifikace, tzn. ukládání vápníku do jinak hodně porézní a měkké struktury kostí krunýře. Proces osifikace pak pokračuje po celé období dospívání želvy a správná dodávka vápníku je u želv rozhodující pro jejich správný vývoj krunýře. Neuvážené předávkovávání vápníkem však může želvě hodně ublížit, zejména tvorbou ledvinových kamenů. V žádném případě neplatí, že čím více vápníku je v přijímané potravě, tím je to pro želvu lepší. Z provedených bilančních pokusů navíc jednoznačně vyplývá, že v prvních týdnech života želvy je mnohem výhodnější a fyziologicky opodstatněné podávat vápník vázaný do organických komplexů. Uhličitan vápenatý nebo drcené skořápky jsou jen řešením z nouze a jejich využitelnost je velice malá. Navíc vůbec nepřispívají k přirozenému vývoji střevního epithelu. I v přírodě řeší mláďata dodávku potřebného vápníku z biologického materiálu.
Kosti krunýře jsou navzájem spojeny švy, což umožňuje určitou pružnost krunýře a zároveň zajišťuje i potřebnou pevnost. Protože se krunýř během růstu zvětšuje, je spojení jednotlivých kostí krunýře pomocí švů jediným možným řešením, jak zajistit požadovanou pevnost. Zatímco kosti krunýře jsou tvrdé a strukturou se nejvíce podobají kortikální kosti, štítky jsou tvořeny rohovinou, jejímž základem je keratin strukturně hodně podobný keratinu obsaženém v chlupech nebo v drápech. Co je zajímavé, rohovina obsahuje i významné množství kolagenu, který je téměř shodný s kolagenem obsaženým v kůži.
Krunýř je u obratlovců považovaný za pozoruhodný experiment přírody. Jeho vývoj začal přibližně ve stejné době, kdy se na Zemi objevili první dinosauři velikostí zhruba stejní, jako dnešní jezevec. V následujícím evolučním vývoji obratlovců se však stal svým způsobem přežívající raritou. Proč vůbec došlo u želv k vytvoření tak zvláštní struktury, zůstává i v dnešní době tak trochu záhadou. Odborníci se totiž dodnes neshodli na jednotném názoru, proč se to stalo. Faktem ale zůstává, že se to jako experiment hodný dalšího zdokonalování muselo přírodě osvědčit už před zhruba 230 milióny let a proto vývoj krunýře pokračoval až do podoby, jak ji známe dnes.
Orgány těla
Vývoj orgánů probíhal podobně, jako u dalších obratlovců a v zásadních rysech se ani příliš neodlišuje. Určitou odlišnost lze pozorovat u dýchací soustavy, což je způsobené právě krunýřem. Krunýř je pevná a nepohyblivá schránka, která nedovoluje roztahování hrudního koše, jak to známe při nádechu například u savců. Dýchání je aktivní proces, to znamená, že dýchací svaly musí vynaložit určitou práci na roztažení hrudního koše. Roztažením hrudníku vznikne v plících podtlak a v jeho důsledku dojde k nasátí vzduchu do plícních sklípků.
Dýchací soustava
U želv způsob dýchání popsaný v předchozím odstavci takto neprobíhá. Krunýř se nedokáže roztáhnout a tak musela příroda u želv experimentovat s jiným mechanismem dýchání. Dýchací svaly, tak jak je známe u savců, u želv nejsou a k ventilaci vzduchu využívá želva jiných svalů. Ty nejvýkonnější primárně nevyvolávají podtlak v plících, ale naopak přetlak v průdušnici a tím dochází i k natlačení vzduchu do plic. Opět se tedy jedná o aktivní proces, ale na principu vhánění vzduchu do plícních sklípků. Pro úplnost informace je třeba dodat, že k určitému roztahování plic směrem k ocasu dochází a také pohybem předních končetin želva vytváří malý prostor umožňující i mírné roztažení plic do strany v jejich přední části. Pokud je želva v klidu a v pohodě, je ventilace vzduchu zajišťována hlavně dýchacími membránami a roztahováním plic směrem dozadu. To znamená, že v klidu je rozhodujícícm mechanismem k dosažení výměny vzduchu v plícních sklípcích princip vytváření podtlaku stejně jako u savců. Jakmile želva začne zvyšovat fyzickou aktivitu, zapojují se do ventilace i přední končetiny. Tím, že se želva pohybuje, vyvolávají stahy svalů předních končetin určité roztahování plic i do strany. Tak se zesiluje efekt vytvářeného podtlaku a usnadňuje se nasávání vzduchu do plic. Ovšem tento způsob ventilace by na pokrytí potřeb kyslíku nestačil. Pohyb předních končetin se při chůzi přenáší na svalové dýchací membrány a ty začnou fungovat podobně, jako membránový kompresorek používaný v akvaristice. To znamená, že aktivně tlačí vzduch směrem k plícním sklípkům. Se zvyšující se fyzickou aktivitou želvy se zvyšuje podíl vzduchu vháněný do plic přetlakem. Chovatelé želv znají jejich zvláštní pohyb předních končetin při jejich vyrušení. Jakmile je želva vyrušena, zpozorní a začne zvláštním způsobem kývat předníma nohama. Současně začne intenzívně hýbat jazylkou, takže to vypadá, jakoby stále polykala. Oba tyto pohyby zvyšují ventilaci plic a zaručují želvě maximální přísun čerstvého vzduchu do plícních sklípků a rezervních vzduchových vaků.
Hlavním procesem dýchání je při fyzické aktivitě vhánění vzduchu do plic přetlakem vytvářeným pohybem jazylky a současným vytvářením podtlaku v důsledku pohybu předních končetin. Roztahování plic směrem do strany a dozadu napomáhá rychlejšímu proudění dodávaného vzduchu. Nejvíce jsou plícní sklípky vyvinuté v přední části plic a také jsou nejvíce prokrvené krevními vlásečnicemi. Směrem dozadu jsou sklípky méně členité a jejich objem se zvětšuje. V zadní části nejsou plícní sklípky příliš vyvinuté a tato část plic spíše vytváří jakési vzduchové vaky, které jsou využívány jako určitý rezervoár zásobního vzduchu. Určitou zvláštností proti savcům jsou speciální svalové membrány, které napomáhají proudění vzduchu nejenom do plic, ale i uvnitř plic a napomáhají tak směrování vzduchu k plícním sklípkům. Svoji roli sehrávají právě při ventilaci zásobního vzduchu z plícních vaků.
Plícní sklípky jsou u želv méně vyvinuté, než u savců a i styčná plocha vzduchu s krevními vlásečnicemi je menší. Ovšem přetlak vzduchu způsobuje lepší okysličení krevního hemoglobinu a záchytnost kyslíku krevním barvivem je u želv dokonalejší, než u savců. Zatímco savci dokážou díky roztažnosti hrudníku při intenzivní fyzické zátěži zvýšit objem protékaného vzduchu plícemi až osminásobně proti klidovému stavu, u želv je objem ventilovaného vzduchu přibližně stejný, protože nedokážou vytvořit volný prostor, kam by se plíce mohly roztáhnout. Jedinou možností je zvýšení frekvence dýchání. Tento handicap kompenzují lepším využitím kyslíku ze vzduchu. Jejich hemoglobin (především vodních želv) dokáže vázat kyslík i při tak nízkých zbytkových koncentracích kyslíku ve vzduchu, kdy u savců už toto prakticky nefunguje. Mohou si tedy dovolit zadržet vzduch v plících delší dobu, než to mohou udělat savci. Díky tomu dokážou z plícního vzduchu získat více kyslíku. Schopnost želvího hemoglobinu dobře vázat kyslík také dovoluje relativně účinné vázání kyslíku i z vody v silně prokrvené sliznici kloaky a přes kůži v tříslech. Tato forma kloakálního a kožního dýchání je důležitá při hibernaci u želv, které se v zimním období zahrabávají do bahna na dně rybníků a mokřadů. Tam je většinou prostředí na kyslík chudší, a pokud by nebyl schopen želví hemoglobin tak dobře vázat kyslík z vody, nikdy by jeho dodávka nemohla zabezpečit potřebu hibernujícího organismu.
Trávicí soustava
Trávicí trakt je velice podobný člověku a dokonce i mechanismus vstřebávání živin je prakticky shodný. Pouze na úrovni molekul (přenašeče, enzymy apod.) jsou strukturální rozdíly, funkce těchto biologických komplexů je ale ve výsledku shodná. Přijatá potrava musí být rozmělněna, k čemuž slouží jednak čelisti a pak žaludek. Želvy nemají zuby a proto čelisti využívají pouze k ukusování sousta nebo k sevření potravy při jejím trhání. K tomu využívají drápy na předních končetinách. Ukousnutou potravu posouvá do hltanu masivní jazyk, který však není úplně vyvinutý a tak jej želva nedokáže vypláznout z tlamy ven.
Ukousnuté sousto je posouváno jícnem do žaludku. Protože není sousto rozmělněné, musí mít jícen schopnost posouvat poměrně objemná sousta. Proto je velmi dobře roztažitelný a u některých rybožravých druhů je navíc vybavený speciálními ostrými záhyby. Ty zabezpečují posouvání slizké ryby směrem k žaludku a brání zpětnému pohybu do tlamy. Žaludek je svalnatý, schopný mechanického rozmělňování přijaté potravy. Želvy si často pomáhají polykáním malých kamínků a hlíny, což jim v žaludku pomáhá přijatou potravu rozmělňovat. Směs měkké potravy, výměšků žaludeční sliznice a tvrdého materiálu působí doslova jako brusná pasta.
Za žaludkem je dvanácterník, do něho ústí vývod z jater a ze slinivky. Trávicí trakt pak pokračuje tenkým střevem, kde dochází k dokončení rozkladu přijaté potravy a ke vstřebávání uvolněných živin. Všežravé želvy přijímající masitou stravu mají tenké střevo zhruba 2 až 2,5 x kratší, než býložravé želvy. Délka tenkého střeva u masožravých želv činí přibližně dvojnásobek délky jejich těla, v případě býložravých želv to může být až pětinásobek délky těla. Zajímavá je i struktura střevního epithelu. Zatímco masožravé želvy mají největší hustotu přenosových kanálů pro živiny na centimetr čtvereční kousek za dvanácterníkem, u býložravých želv dosahuje nejvyšší hustotu až zhruba v jedné třetině délky tenkého střeva a v další třetině se snižuje pomaleji, než u masožravých želv. S přibývající vzdáleností od dvanácterníku směrem k tlustému střevu se pak struktura střevního epithelu mění a tím i schopnost pro vstřebávání živin. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že proces vstřebávání živin je u všech želv stejný, tzn., že využívají stejné procesy, jak živiny z tráveniny dostat do krve. V čem se však liší masožravé želvy od býložravých je způsob uvolňování živin z přijaté potravy. Ani v případě býložravých želv nedokáže jejich trávicí trakt (žaludek, játra, slinivka a sliznice tenkého střeva) produkovat enzymy, které by byly schopné rozkládat rostlinnou potravu. To za ně musí udělat enzymy, které produkují mikroorganismy, které osídlují tenké a tlusté střevo býložravých želv. Zasadním rozdílem mezi masožravými a býložravými želvami je tedy v jejich mikrobiálním osídlení střeva. Masožravé želvy nemají ve svém střevě mikroorganismy schopné produkovat enzymy rozkládající rostlinná pletiva, zatímco u býložravých želv je tato skupina mikroorganismů dominantní. Tyto mikroorganismy potřebují určitý čas na rozklad rostlinných pletiv a proto mají býložravé želvy podstatně delší tenké střevo. Struktura střevního epithelu je pak přizpůsobená k tomu, aby se potřebné mikroorganismy ve střevě udržely a byly tam schopné se množit, růst a produkovat mimo své tělo (tzn. do tráveniny) potřebné enzymy. Pokud bychom nějakým způsobem přenesli mikrorganismy ze střeva býložravých želv do tenkého střeva masožravých želv, neznamenalo by to, že v takovém případě by i masožravé želvy byly schopné zpracovávat rostlinná pletiva. Prostě to nejde, protože by v prostředí tenkého střeva masožravých želv tyto mikroorganismy nedokázaly žít a produkovat potřebné enzymy.
Následuje tlusté střevo, kde se odehrává další důležitý proces spočívající v zahušťování tráveniny a hlavně zde probíhá další fáze mikrobiálního rozkladu přijaté potravy. Vše pak vyústí v řitní otvor. U želv je mezi řitním otvorem a tlustým střevem ještě zvláštní vak označovaný jako kloaka. Je dobře prokrvená a umožňuje ještě vstřebat živiny, které se vytvořily činností mikroorganismů až v tlustém střevě. Zatímco u savců je zisk živin v tlustém střevě minimální a prakticky všechno, co se dostane do tlustého střeva je určeno k vyloučení v podobě stolice z těla ven, u želv je to jinak. V tlustém střevě želv totiž dochází k odumírání mikrorganismů žijících v tenkém střevě a jejich buňky se rozpadají. Tím se do tráveniny uvolňují velice cenné mikrobiální proteiny a také celá řada dalších biologicky aktivních látek. A právě tento mikrobiální protein a další látky dokáže želva ještě využít.
Kloaka plní i celou řadu dalších funkcí, které si vynutil právě odlišný tvar těla a způsob života želv. Jak je z tohoto stručného popisu zřejmé, struktura trávicího traktu se skutečně přiliš neliší od savců. Zvláštností je, že tento trávicí systém dokáže na rozdíl od člověka zpracovávat u některých druhů želv rostlinnou potravu, přičemž strukturou je nastavený na potravu odpovídající masožravým a všežravým tvorům. Vysvětlení tohoto paradoxu naleznete ve speciálním odborném článku zaměřeném na trávení potravy (bude zařazený později).
Metabolismus směřující k zisku energie a také metabolismus dusíku jsou velice podobné savcům. Jedinou významnější odchylkou je odpadní forma dusíku. Zatímco savci nadbytečně přijatý dusík vylučují ledvinami v podobě močoviny, u želv je to kyselina močová. Pouze vodní a mořské želvy dokážou v určité míře vylučovat přímo i čpavek, což je hlavní odpadní produkt dusíkového metabolismu. Ale i u nich probíhá přeměna uvolněného čpavku na kyselinu močovou stejně jako u ostatních druhů želv. U suchozemských a příbřežních želv je uvolněný čpavek likvidovaný pouze přeměnou na kyselinu močovou v játrech, ta je pak krví transportována do ledvin, které jsou jejím hlavním vylučovacím orgánem. Proto má moč želv takovou zvláštní bílou barvu. Zbytky moče v teráriu mohou způsobit želvám za určitých podmínek i jisté komplikace. Pokud je v teráriu vlhko a teplo, je kyselina močová intenzívně metabolizovaná přítomnými mikroorganismy, které ji mohou zpět přeměňovat na plynný čpavek. Ten je těžší než vzduch a u špatně větraných terárií se drží při zemi. Želvy jej pak opětovně vdechují a protože se jedná o toxický plyn, rychle se u nich aktivují mechanismy na jeho likvidaci. Želva pak musí vynakládat další energii na likvidaci něčeho, co už jednou její tělo likvidovalo. Nebezpečná koncentrace je tak nízká, že ani chovatel nemusí přítomnost čpavku v teráriu čichově zaznamenat. Toto se netýká jen moče, ale obecně jakýchkoliv výkalů, které obsahují dusíkaté sloučeniny. Pravdou ovšem je, že stolice (klasické hovínko) není tak nebezpečná, jako kyselina močová obsažená v moči. Pokud však močovina vyschne, už se z ní čpavek do vzduchu neuvolňuje. Močovina se může rozkládat půdními mikroorganismy na čpavek jen v případě, že je mokrá a navíc musí být zajištěná určitá minimální teplota. V teráriu bývají ovšem obě podmínky splněné, protože substrát je dostatečně vlhký a i teplota v teráriu je pro činnost půdních mikroorganismů vyhovující.
Rozmnožovací soustava
Želvy jsou odděleného pohlaví, jejich gonády jsou uloženy v břišní dutině poblíž páteře. U všech želv dochází k vnitřnímu oplození. Rozmnožovací systém je hodně podobný ptákům. Samec je vybavený penisem a orgány uzpůsobenými produkci spermatu. Varlata jsou oválného až fazolovitého tvaru, někdy mohou být i kulovitá. Spermie se produkují v semenných váčcích, odtud putují přes nadvarle do chámovodů. V období páření lze zaznamenat zvětšení varlat. Samec má penis ukrytý v kloace a vysouvá ho ven pouze při kopulaci. Někdy se stane, že v období páření stačí samce vykoupat v teplé vodě a dojde k vysunutí penisu z kloaky ven. Je to známka toho, že se samec nachází v odbobí zvýšené produkce samčích pohlavních hormonů a pak stačí nějaký další impuls (v tomto případě teplá lázeň) k tomu, aby se jeho pudy směřující k aktu kopulace aktivovaly naplno. Velice důležitou roli pro aktivaci pářících pudů u samců sehrávají i boje mezi samci. U některých druhů může dokonce nastat stav, kdy se mohou samice samci přímo podbízet, přesto o ně samec nemusí jevit zájem. Často bývá příčinou takového nezájmu samce nepřítomnost jiného samce, se kterým by mohl soupeřit a právě tato zvýšená fyzická aktivita se často stává tím rozhodujícím spouštěcím impulsem pro celý proces námluv a následného spáření.
Samice má dobře vyvinuté vaječníky kulovitého nebo oválného tvaru, přičemž tvar vaječníků koresponduje s tvarem těla. Podlouhlé druhy želv mají vaječníky spíše podlouhlé. Vajíčka se vyvíjí v Graafově folikulu, mají poměrně velký žloutek a na konci vejcovodu dochází k jejich oplodnění spermiemi. I když nedojde k oplodnění, pokračuje vývoj vajíčka tvorbou bílku, tenké papírové blány a blanité nebo vápenné skořápky. Pokud je vajíčko oplodněné, dochází po snesení (v přítomnosti vzdušného kyslíku) k jeho aktivaci a k vytváření zárodečného terčíku. Na povrchu vajíčka se objevuje bílý flíček, který se rozrůstá v prstenec až zcela pokryje celou skořápku. Zbělení skořápky je způsobené přeměnou koloidní formy vápníku na nerozpustný komplex uhličitanu a fosforečnanu vápenatého. Svoji roli sehrává i oxid uhličitý produkovaný zárodkem, který je jedním ze spouštěcích faktorů pro zahájení chemické přeměny koloidní formy vápníku ve skořápce.
U samic je pro úspěšnou kopulaci důležité její správné naladění. Proto samci vykonávají celou řadu rituálních pohybů, které směrují k upoutání pozornosti a vzbuzení zájmu samice o páření. Pokud se i samice nachází v období vyšší produkce pohlavních hormonů, její fyziologické reakce se mění a je mnohem více vnímavá na snahy samce. U některých druhů si samci pozornost vynucují otloukáním krunýřů a fyzickými útoky na samici, kdy různým kousáním do krku a končetin nutí samici k poslušnosti a k ochotě se spářit. Nepřipravená samice před samcem utíká, má snahu se někam schovat a vždy zatahuje svůj ocas pod krunýř. Naopak jasným signálem pro samce, že nadešel jeho čas je vysouvání ocasu samice zpoza krunýře. Kopulace je úspěšná v okamžiku zasunutí penisu do kloaky samice. Tento akt je pro samce hodně fyzicky náročný, musí vyvinout hodně úsilí na udržení se na karapaxu samice a také se musí svým ocasem dostat pod ocas samice. Mnohdy při tomto snažení vydává samec dost hlasité zvuky. Želvy nemají hlasivky a za normálních okolností nejsou schopné zvuky vydávat. Pouze za situace výrazně zvýšené ventilace plic (což je v nebezpečí nebo právě při páření) protéká dýchacími cestami vzduch pod významně vyšším tlakem a velkou rychlostí a to způsobuje ty zvláštní sípavé nebo hekavé zvuky nebo zvuky připomínající kňourání nebo funění. Akt páření je pro samce značně vysilující a dýchací svaly vykazují vysokou potřebu kyslíku. Zajímavé ale je, že proces regenerace těchto svalů probíhá v období páření mnohem rychleji, než v kterémkoliv jiném období života samce. Samec je tak k dalším pokusům o kopulaci připravený překvapivě brzo a pokud je na tom po zimním období fyzicky dobře, dokáže samici obtěžovat ještě poměrně dlouhou dobu i potom, co samice viditelně o páření ztrácí zájem. V takové chvíli je vhodné samici od samce oddělit a umístit je do oddělených terárií. Samec pak ještě pár dnů tluče krunýřem do všeho, co se mu postaví do cesty, neustále obíhá kolem stěn terária, ale nakonec i u něho dojde k útlumu sexuální aktivity a ke zklidnění.
Svalová soustava
Anatomie svalů je poměrně rozsáhlá, vyžaduje zpracování většího počtu obrázků, a proto bude popis a fungování svalové soustavy předmětem specializovaného odborného článku.
Smyslové orgány
Oko plazů je dokonale vyvinuto.Je chráněno pohyblivými víčky, přičemž želva zavírá oči hlavně větším spodním víčkem, tzn. zespodu nahoru. Existuje i třetí průhledné víčko označované jako mžurka. Její funkcí je zvlhčování oka a odstraňování mechanických nečistot uplělých na oku. V sítnici jsou uloženy jak světločivné tyčinky, tak i čípky. Oko je tedy dobře vyvinuto a zrak je dominantním smyslem želv. Aby želva dobře viděla na krátké vzdálenosti, vyvinul se v oku speciální ciliární sval, který umožňuje větší zakřivení povrchu čočky. Zakřivení čočky má svoji hranici a tak na velmi krátké vzdálenosti před nozdrami nedokáže želva předmět nebo potravu dobře zaostřit. Celkem má oko 6 očních svalů a velmi dobře vyvinuté slzné žlázy. U mořských želv tyto žlázy dokonce hrají důležitou roli v udržování acidobazické rovnoháhy v těle, protože jsou důležitým vylučovacím orgánem pro nadbytečnou sůl.
U želv byla prokázána schopnost barevného vidění a také vnímání tepelného záření jako světla. Tuto schopnost mají i někteří další plazi, ne však všechny druhy. Oči většiny suchozemských želv směřují dolů a želvy nevidí moc dobře na velmi krátké vzdálenosti (pokud má želva něco těsně před nosem, obvykle to dobře nevidí). Stejně tak nejsou schopné sledovat rychlejší pohyby. Hbitá kořist jim tedy spolehlivě unikne, jsou schopny ulovit maximálně nějakou pomalu se pohybující žížalu nebo plže. U vodních želv jsou oči posazeny trošku více nahoru. Želva tak může plavat těsně pod hladinou, přitom jí nad hladinu vykukují pouze nozdry a oči. Oči želv jsou vybaveny větším počtem tyčinek v sítnici oka, což jim umožňuje poměrně dobře vidět i v noci za jasné oblohy, když svítí hvězdy. Ani vodní želvy nejsou schopné sledovat pohyb hbitější kořisti. Dokážou však vyhodnotit směr pohybu kořisti a tím směrem po kořisti chňapnout. Některé vodní želvy využívají pro lov jako návnadu různé výrůstky v tlamě nebo na své hlavě. Úkolem takového výrůstku je upoutat pozornost ryby, ta se na okamžik zastaví v pozici před tlamou želvy a umožní jí tak kořist zaměřit a chňapnout po ní. Vodní želvy mají obvykle pohyblivější hlavu (zejména do stran), což jim právě umožňuje provést výpad chňapnutím.
Druhým poměrně dobře vyvinutým smyslem je čich. Želvy nemají pravý Jakobsonův orgán, ale mají přímo na horním patře nosní dutiny umístěné podobné čichové receptory, jako jsou v Jakobsonově orgánu. Hadi a ještěři mají Jakobsonův orgán posazený hlouběji a proto si vzduch neustále nabírají na jazyk, který pak při zasunutí přináší molekuly látek obsažených ve vzduchu na čichové receptory Jakobsonova orgánu. Želvy mají receptory umístěné tak, že jsou vlastně součástí dýchací cesty. Při každém nádechu tak vzduch proudí kolem receptorů a díky tomu má želva dokonalý přehled o pachových látkách v jejím okolí. Tento systém je svým způsobem tak geniálně vyřešený, že umožňuje čichání i pod vodou. Vodní želvy nasávají vodu nozdrami a hned ji vylučují otevřenou tlamou ven. Tato zkrácená cesta stačí k "omývání" čichových receptorů a vodním želvám umožňuje zachytit i pachy rozpuštěné ve vodě. Tento systém želvy dokonale využívají při hledání potravy i v kalných vodách, kdy nemohou uplatnit svůj zrak.
Sluch nemají želvy až tak dobrý. Vodní želvy mají ucho poměrně dobře viditelné, suchozemské želvy ho mají zakrytý kůží. Přesto se dá říct, že zvuk v hlubších tónech vnímají poměrně dobře. Je to ale spíše díky dobrému vnímání otřesů a vibrací, které zvuk vyvolává. Hmatové senzory na tlapách nemají, přesto jsou některé druhy vodních želv schopné využívat i hmatové vjemy z výrůstků na spodní čelisti. Tento efekt je popsaný u bahenních želv při osahávání dna a hledání kořisti v bahnitém terénu.
Cévní soustava
Hlavní úlohou cévní soustavy je transport kyslíku, transport živin a odpadních látek metabolismu na specializovaná místa. Jednobuněčné a malé mnohobuněčné organismy typu prvoků nepotřebují specializovaný transportní systém, protože ostatní části jejich těla získávají živiny přímo z trávicí trubice a kyslík přímo z vnějšího prostředí. Stejně tak vylučují do trávicí trubice nebo přímo do okolí zplodiny látkové přeměny. To je způsobeno malými rozměry těchto organismů a tedy i malými vzdálenostmi, přes které transport látek probíhá. Se zvětšováním těl organismů musel evoluční vývoj vyřešit zásadní otázku, a to jak efektivně a hlavně dostatečně rychle zabezpečit výměnu plynů, přísun potřebných živin do cílových míst a odvod odpadních produktů vznikajících při metabolismu živin. Příroda tento úkol vyřešila evolučním vývojem dýchací soustavy, trávicí soustavy a vylučovací soustavy. Každá soustava je vybavená specializovanými orgány, které pro svoji činnost vyžadují dodávku kyslíku, živin a odvod zplodin metabolismu. Proto musela příroda vymyslet ještě nějaký další systém, který by jednotlivé soustavy navzájem propojil. Tímto systémem je cévní soustava a transportním nosičem je krev. Evoluční vývoj pak u každého živočicha hledal optimální rozložení jednotlivých orgánů všech soustav tak, aby na sebe navzájem co nejlépe navazovaly a přitom transportní vzdálenosti byly u těch nejdůležitějších co nejkratší.
Cévní soustava je u želv dobře vyvinutá. Srdce je uloženo na místě, kdy je v těsném sousedství s přední částí plic a proto jsou realtivně krátké vzdálenosti pro zisk okysličené krve. Ani vzdálenost k trávicímu systému není přiliš velká. Nejdále od srdce jsou umístěny ledviny a reprodukční systém. Protože je funkce vylučovacího systému velice důležitá (zejména při likvidaci vznikajícího čpavku), vyřešila vzdálenostní handicap příroda tím, že jsou ledviny po srdci a plících nejlépe prokrvovaným orgánem (měřeno množstvím procházející krve za minutu ve vztahu k celkovému objemu ledvin).
Srdce není úplně vyvinuté, plně jsou sice vyvinuty obě předsíně, levá a pravá komora však nejsou rozděleny pevnou přepážkou. Místo toho je mezi oběma komorami jakási pohyblivá stěna, která sice umožňuje promíchávání okysličené a neokysličené krve, ve skutečnosti ale pracuje poměrně efektivně. Tlak krve vyvolaný stahem komory způsobí přitlačení pohyblivé přepážky směrem ke druhé komoře a tím dojde téměř k úplnému uzavření otvoru mezi oběma komorami. Tím se dosáhne toho, že hlavní podíl krve směřuje do té cévy nebo žíly, kam směřovat má. Zajímavé na tom je, proč příroda nepokračovala ve zdokonalování stavby srdce a ponechala ho po dlouhé milióny let ve zdánlivě nedokonalém stavu. U evolučně blízkých příbuzných (krokodýli) se srdce dalším vývojem zdokonalilo tak, že jejich srdce má obě komory oddělené téměř úplně vyvinutou pevnou stěnou a skoro se podobá srdci savců. Stavba srdce u želv tedy musí mít nějakou významnou výhodu, jen se v současné době přesně neví, v čem spočívá. Možná, že systém částečného míchání okysličené a neokysličené krve v srdci by mohl být poměrně účinným regulačním mechanismem pro uvolňování potřebného množství kyslíku v periferních tkáních v okamžiku nízké zátěže. Naopak při větší spotřebě kyslíku dochází ke zvýšení tepové frekvence a tím i ke zvýšení objemu cirkulované krve za minutu. Obvykle je to doprovázené i zvýšením krevního tlaku. Toto by mohlo působit na účinnější přitlačení pohyblivé přepážky směrem ke druhé komoře a tím i k nižšímu stupni promísení neokysličené a okysličené krve. Menší promísení znamená větší množství přeneseného kyslíku do svalů. Hemoglobin želv má podle některých poznatků vyšší afinitu ke kyslíku a tak částečným mísením neokysličené a okysličené krve by organismus želvy dokázal regulovat vázání kyslíku v plících podle aktuální potřeby svalů (podle intenzity fyzické zátěže). Vzhledem k téměř dokonalé ochraně těla v podobě krunýře nemusely želvy vynakládat tak velkou energii na obranu před útokem predátorů a tím zřejmě nevznikal tlak na evoluční vývoj směřující k dokonalejšímu prokysličování tkání a také k efektivněji pracujícímu srdci.
Endokrinní soustava
Endokrinní systém zahrnuje žlázy s vnitřní sekrecí a hormony, které jsou těmito žlázami produkovány. Ty jsou důležitými regulačními faktory pro celou řadu metabolických procesů a fyziologických reakcí těla. Endokrinní soustava pracuje v těsné součinnosti s nervovou soustavou a také s imunitním systémem. U želv je s ohledem na jejich evoluční stáří překvapivě dobře vyvinutá. Endokrinní žlázy jsou zvláštní tím, že nemají klasické vývody, ale hormony, které produkují jsou přímo předávány do krve. Nejdůležitějšími endokrinními žlázami jsou hypothalamus a hypofýza, štítná žláza, příštitná tělíska, nadledviny, pohlavní žlázy (varlata a vaječníky) a Langerhansovy ostrůvky ve slinivce.
Hypothalamus přijímá informace z centrálního nervového systému o změnách vnějšího i vnitřního prostředí. Je součástí mnoha regulačních systémů a ovlivňuje především příjem potravy, reakci na teplo, hospodaření s vodou a také některé sexuální funkce. Společně s hypofýzou pak ovlivňují činnost dalších endokrinních žláz (kůru nadledvin, štítnou žlázu, pohlavní žlázy). Štítná žláza produkuje tyroxin, což je hormon regulující metabolismus a růst. Příštitná tělíska hypofýzy regulují hladinu vápníku a také fosforu v krvi. Langerhansovy ostrůvky slinivky produkují inzulin, což je hormon ovlivňující metabolismus cukru a je považovaný za hlavní hormon ve vztahu k energetickému metabolismu. Produkují i gukagon, což je hormon svým účinkem působící proti inzulinu. Gonády pohlavních orgánů produkují hormony, které jsou odpovědné za vývoj sekundárních pohlavních znaků, chování v době páření a celé řady dalších projevů spojených s rozmnožováním. Nadledvinky zase produkují hormony odpovědné za regulaci acidobazické rovnováhy v těle a za minerální metabolismus.
Nervová soustava
V literatuře se obvykle uvádí, že mají želvy poměrně malý mozek, který tvoří zhruba 1% celkové tělesné hmotnosti. Pokud se však odmyslí hmotnost krunýře, pak ve vztahu k měkkým částem těla se už tak malým nejeví. Je mnohem lépe vyvinutý, než je tomu u obojživelníků. Střední mozek je centrem nervové soustavy. Koncový mozek je tvořen mozkovými hemisférami z nichž dopředu vybíhají čichové laloky. Hemisférách jsou centra pro řízení motoriky a chování. Součástí je hypofýza a hypothalamus, což jsou místa produkující hormony. Střední mozek plní funkci koordinačního centra a jsou zde umístěny i zrakové laloky. Další částí je mozeček, který řídí pohybovou koordinaci. Pod mozečkem je uložená prodloužená mícha, která vytváří přechod pro vedení nervových vzruchů mezi mozkem a míchou. Z mozku vychází celkem 12 párů hlavových nervů. Chování želv je především instinktivní, schopnost učení je na velmi nízké úrovni. Jediné podněty, které by bylo možné s určitou mírou nadsázky považovat za naučené chování jsou projevy spojené s příjmem potravy. Někdy se za naučené projevy považuje i chování želv při pravidelném čistění terárií. Většinou je několik počátečních čistění pro zvířata stresující, pak si na rituál čistění zvyknou a jejich obranné reakce a stresující projevy postupně mizí. Zda toto chování považovat za učení je ale otázkou do diskuse.
Související články
Odkazy
Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.
Zajímavé stránky
x