Sacharidy

Biochemie sacharidů je velice obsáhlá

Problematika sacharidů je z biochemického a fyziologického hlediska značně složitá. Tělo při jejich metabolismu využívá s neuvěřitelnou precizností jemných strukturních odlišností, k biochemii sacharidů se navíc pojí celá řada specifických pojmů a označení. Proto je velice obtížné toto téma popsat zjednodušujícím a laicky dobře pochopitelným způsobem. Pro správné pochopení metabolismu a složení krmné dávky je však vhodné do tajů biochemie sacharidů aspoň trošku nahlédnout.

Mezi sacharidy se z chemického hlediska zařazuje obrovská skupina chemických sloučenin a z toho vyplývá i značná rozmanitost jak z pohledu jejich struktury, tak zejména z hlediska jejich biologického působení. Z chemického hlediska rozdělujeme sacharidy na jednoduché a složené. Jednoduché sacharidy se označují jako monosacharidy. Pokud je navzájem spojených několik monosacharidů, mluvíme o disacharidech (spojení 2 monosacharidů), trisacharidech (spojení 3 monosacharidů), oligosacharidech (spojení 3 až 10 monosacharidů) a polysacharidech (spojení více jak 10 monosacharidů). Ve výživě se často mluví ještě o jedné skupině sacharidů, a to jsou maltodextriny. Jsou to vlastně polysacharidy, jejichž molekula je tvořena 10 až zhruba 50 molekulami glukózy. Tyto se v přirozených krmivech téměř nevyskytují, průmyslově se připravují částečným rozkladem (hydrolýzou) škrobů. Synonymem názvu sacharidy je název glycidy, českým ekvivalentem jsou to cukry. Ve starší literatuře se používalo i označení uhlovodany, uhlohydráty nebo karbohydráty. Pro chovatele je vhodné znát aspoň základní informace, které se týkají dvou cukrů, a to glukózy a fruktózy.

Glukóza je klíčovou sloučeninou

Glukóza je vyjímečnou sloučeninou, bez ní není možný život. Kdybychom připustili hypotetickou možnost, že by někdo mohl vyslovit přání, aby na Zemi zmizela veškerá glukóza a z ní složené sloučeniny, pak by ve stejném okamžiku ze Země zmizel život. Pokud bychom hledali nějakou jinou sloučeninu, která by měla mít v živých organismech v pomyslném žebříčku důležitosti větší roli než glukóza, pak bychom mohli mluvit jedině o vodě. Každá živá buňka na Zemi pracuje s glukózou a současně je pro její životní činnosti zcela nepostradatelná. Je tak důležitá, že si buňka musela najít způsoby, jak zajistit její dostatečnou dodávku v každém okamžiku. Problémem je, že z jistých důvodů (toto téma již překračuje rámec tohoto webu) si buňka nemůže vytvořit dostatečnou zásobu volné glukózy. Příroda tedy musela řešit zásadní problém. Jak to udělat, aby buňka měla dostatek glukózy v každé životní situaci a zároveň, aby příliš vysoký obsah volné glukózy buňku nezabil (volná glukóza se stává pro buňku nebezpečnou až při dosažení určité hraniční koncentrace). Vyřešila to elegantním způsobem. Glukózu začala spojovat do zvláštních vláken, tím přestává glukóza být pro buňku nebezpečnou a tak si buňka může vytvořit její potřebnou zásobu. Buňka je totiž současně vybavená důmyslným mechanismem, jak z této zásobní formy glukózu v požadovaném množství rychle uvolnit. Touto zásobní látkou je dobře známý glykogen.

I glykogenu však může buňka vytvořit jen omezené množství, to však stačí k tomu, aby měla buňka dostatečné množství glukózy v záloze pro každou situaci, která může nastat. A aby nemohlo dojít k situaci, že by se hypoteticky mohly vyčerpat zásoby glukózy uložené v glykogenu, šla příroda ve svých experimentech se životem dál a vybavila buňky postupy, jak si glukózu vyrobit i z jiných látek. Takže pokud by nastala situace, že se začnou zmenšovat zásoby glukózy uložené v glykogenu do takové míry, že to buňka začne vyhodnocovat jako potenciální nebezpečí, spustí záchrannou akci, aktivuje mechanismy odbourávání vlastních bílkovin a začne si z nich vyrábět glukózu. U mnohobuněčných organismů je primárním zdrojem glukózy trávicí trakt (tedy glukóza a stravitelné polysacharidy obsažené v potravě), a proto mají mnohobuněčné organismy vytvořený důmyslný systém, jak glukózu z přijatých živin uvolnit a vstřebat ji do vnitřního prostředí těla.

Buňka si z glukózy vytváří celou řadu dalších potřebných látek nebo ji k syntéze takových sloučenin využívá jako pomocnou látku. Je také významným zdrojem energie pro celou řadu metabolických procesů. V takovém případě ji buňka rozkládá až na vodu a oxid uhličitý za zisku poměrně značného množství chemicky vázané energie (tu právě využívá pro syntetické procesy). Na tomto místě si dovolím malou odbočku a pro uzavření pomyslného informačního kruhu se zmíním ještě o navazujícím procesu.

Živočichové přijímají glukózu v potravě a teprve z ní si mohou vytvářet i její potřebnou zásobu ve formě glykogenu. Tuto glukózu postupně spotřebovávají a jako odpadní látky její přeměny ze svého těla vylučují vodu (H₂O) a oxid uhličitý (CO₂). Je tedy jasné, že je nutné glukózu na Zeměkouli zase nějak znovu vytvářet, protože dříve nebo později by začala živočichům chybět. Příroda tedy vymyslela rostliny a jejich buňky vybavila speciálními organelami (chloroplasty). Díky nim dokážou rostlinné buňky absorbovat energii slunečního záření a tuto energii ukládat do chemických vazeb. K tomu, aby mohly takové vazby vytvořit, musí využít nějaké dobře dostupné sloučeniny. A čeho je kolem hodně a prakticky nevyčerpatelné množství? Je to právě voda a CO₂ ze vzduchu. Obě sloučeniny jsou velice malé a prakticky bez jakéhokoliv omezení se dostávají téměř okamžitě na patřičná místa v chloroplastech. Pak už jen stačí, aby se potkaly na správném místě, na toto místo dopadl foton ze slunečního záření s odpovídající energií a pomyslné zařízení v choroplastu tuto energii využije k vytvoření chemických vazeb mezi vodou a oxidem uhličitým. Výsledkem je, že 6 molekul vody zreaguje se 6 molekulami oxidu uhličitého za vzniku 1 molekuly glukózy a do atmosféry se současně uvolní 6 molekul kyslíku. A protože i v rostlinných buňkách by nadměrné množství volné glukózy nadělalo paseku, začnou glukózu rostlinné buňky spojovat do různých vláken za vzniku sloučenin, které buňce již neškodí a naopak je efektivně využívá pro svoji další potřebu. Takto vznikají různé škroby, celulóza a spousta dalších složitých molekul. Rostlina současně využívá dusík přijatý kořeny ve formě dusičnanů (NO₃^-) a tím vytváří podmínky, aby se z vyrobené glukózy mohly syntetizovat i všechny aminokyseliny a z nich následně bílkoviny a ostatní látky potřebné pro výstavbu těla a plodů rostliny. Ty nakonec slouží jako potrava pro živočichy. Pomyslný kruh se uzavírá. Rostliny z vody a CO₂ vytváří glukózu, ze které se vytvoří další látky. Ty se stávají potravou živočichů, kteří tyto látky znovu rozloží na glukózu, z ní získají energii a přitom do prostředí zpět uvolní vodu a CO₂. S určitým zjednodušením se dá říct, že z glukózy nakonec vzniknou všechny organické sloučeniny, které se v živých buňkách vyskytují. Jednoduché, dokonalé a bez nutného dalšího komentáře.

 

 

Struktura nejdůležitějších sacharidů

Jak již bylo zmíněno, glukóza má v metabolismu všech živočichů, tedy i želv, zcela vyjímečné postavení. V literatuře se lze setkat i s označením hroznový cukr nebo krevní cukr. V lékařské a veterinární literatuře se velice často používá místo označení glukóza i pojem dextróza. Všechny tyto názvy se týkají stejné sloučeniny, její přesný název je D-glukóza. Pozorného čtenáře určitě hned napadne myšlenka, že by se glukóza podobně jako aminokyseliny mohla vyskytovat ve dvou různých formách. Skutečně tomu tak je a v přírodě se glukóza vyskytuje v L- formě a v D-formě. Obě formy vypadají úplně stejně, dokonce jsou stejně sladké, ale z biochemického hlediska je mezi nimi obrovský rozdíl. L-formu totiž nedokážou buňky živočichů přeměňovat a pokud je obsažená v řetězci nějakého polysacharidu, nedokážou vazbu u L-formy vůbec rozložit. Živočišné buňky přeměňují pouze D-formu. Pro ty, kteří by chtěli hlouběji proniknout do tajů biochemie malá poznámka. V biochemické literatuře se místo označení forma používá slovo konfigurace, takže se mluví o L-konfiguraci a D-konfiguraci. Pokud se popisují nějaké děje nebo reakce související s přeměnou D-glukózy, často se z důvodů větší přehlednosti textu vynechává písmeno D- a používá se jen označení glukóza. Vždycky to ale znamená, že se mluví o D-glukóze, protože L-glukóza se v živočišných buňkách přeměňovat nedokáže. Některé mikroorganismy mají ve své výbavě speciální enzym, který dokáže L-formu přeměnit na D-formu a díky tomu dokážou využívat i L-glukózu. A aby to nebylo tak jednoduché a příroda mohla ještě více využít možnou variabilitu, tak každá forma může existovat ještě ve dvou variantách podle toho, v jaké poloze se nachází hydroxylová skupina (OH) na prvním uhlíku. Tak například D-glukóza nakreslená na následujícím obrázku je ve variantě alfa (OH skupina vpravo směřuje dolů - kdyby směřovala nahoru, jednalo by se o variantu beta). Tato různorodost je rozhodující při přeměně glukózy. Enzym, který umožňuje přeměnu beta-D-glukózy nedokáže přeměnit alfa-D-glukózu a naopak, jiný enzym přeměňující alfa-D-glukózu nedokáže přeměňovat beta-D-glukózu. Tato úžasná přesnost ve "čtení" prostorového uspořádání molekuly glukózy vyžaduje činnost dvou rozdílných enzymů a díky tomu se dosahuje vysoké přesnosti při regulaci procesu přeměny glukózy v buňkách.

Zavedenou praxí je ve vzorcích nezvýrazňovat atomy uhlíku základní struktury. Každé zalomení čáry znamená atom uhlíku. Vykreslují se pouze uhlíky funkčních skupin, na uvedených vzorcích se v tomto případě jedná o skupinu CH₂OH. Toto grafické zjednodušení přispívá k lepší čitelnosti a přehlednosti zejména u složitějších vzorců.

 

Glukóza je nejvýznamnějším sacharidem v biochemii živočichů, protože téměř všechny sacharidy přijaté potravou se přeměňují na glukózu nebo na látky z glukózy vznikající a přeměňují se dále cestou metabolismu odvozeného od glukózy. Platí to i naopak. Pokud nejsou nějaké potřebné cukry dodané potravou, pak si je tělo z glukózy vytvoří. Glukóza je tak nejenom vynikajícím zdrojem energie, ale také velice důležitou látkou pro syntézu celé řady dalších potřebných molekul.

Fruktóza se v odborné literatuře dříve označovala jako levulóza. V populárně odborné literatuře se často místo označení fruktóza používá alternativní označení ovocný cukr. Glukóza a fruktóza vytváří 2 významné disacharidy, se kterými pracuje i želví organismus. Pokud se navzájem spojí jedna molekula glukózy s jednou molekulou fruktózy, vznikne disacharid sacharóza, známá hlavně pod označením řepný cukr (jiné označení je třtinový cukr). Pokud se navzájem spojí 2 molekuly glukózy, vznikne disacharid maltóza. Sacharóza je obsažena hlavně ve zralém ovoci, maltóza vzniká v těle želvy při trávení škrobů. Oba disacharidy dokáže želva velice dobře zpracovávat.

 

Sacharózu ani maltózu však želvy nedokážou přímo vstřebávat a proto musí být nejprve ve střevě rozloženy. Teprve samostatné monosacharidy jsou schopny projít přes transportní kanálky do sliznice střeva a následně do krve. Oba cukry (glukóza i fruktóza) jsou pak přeměňovány v místech, kde to v daném okamžiku tělo želvy potřebuje.

Pro úplnost informace je vhodné zmínit ještě monosacharidy ribózu a její mírně upravenou molekulu označovanou jako desoxyribóza. Oba tyto cukry mají souvislost s genetickou informací a ribóza je také součástí speciálních molekul, které slouží jako zásobníky a dodavatelé energie pro všechny procesy probíhající v těle.

Glukóza je základem všech významných polysacharidů

Volné monosacharidy se v přírodě vyskytují omezeně a jejich výskyt je podmíněný nějakou specifickou funkcí. Například v rostlinách se objevují v květech v nektaru a cílem je nalákat do květu hmyz za účelem opylení. Největší koncentrace volných monosacharidů je spojena se zráním plodů. Přesto lze říct, že glukóza je zřejmě nejpočetnější organickou molekulou na Zemi. Z glukózy se totiž vytváří všechny polysacharidy, které jsou spojené s rostlinnými i živočišnými buňkami. Jak již bylo zmíněno, glukóza vzniká v přírodě procesem známým jako fotosyntéza, kdy ve speciálních buněčných organelách (chloroplastech) dochází ke slučování vody a oxidu uhličitého ze vzduchu za vzniku glukózy. Potřebnou energii pro tento proces dodává sluneční záření. Glukózu pak rostlinné buňky navzájem spojují a výsledkem je tvorba polysacharidů, v největším objemu pak celulózy. Ve starší literatuře se lze setkat v případě polysacharidů s označením glykany. Tento název se dodnes používá pro některé specifické polysacharidy, například v souvislosti s buněčnými membránami (tzv. proteoglykany).

Rozmanitost struktury polysacharidů je daná schopností glukózy vytvářet dlouhá vlákna (v biochemii se používá označení řetězce) a také tato vlákna větvit. Zatímco aminokyseliny v bílkovinách se mohou spojovat vždy pouze se dvěma svými sousedy a tak mohou vytvářet jen přímé nerozvětvené řetězce, glukóza má vazebných míst hned několik. Každá OH skupina v molekule glukózy je potenciální vazebné místo. Při pohledu na vzorec glukózy je tedy jasné, že jich může být až 5. Z prostorových důvodů je však možné na každou molekulu glukózy navázat maximálně 3 další molekuly glukózy. To však stačí k tomu, aby se mohly vznikající řetězce větvit. Na následujícím obrázku je znázorněný způsob větvení řetězců a také je uvedeno číslování atomů uhlíku v molekule glukózy. Řetězce se vytvářejí spojením molekul glukóz v pozicích 1 a 4, větvení je nejčastěji v pozici 6, méně často v pozici 3. Pozice 2 je k větvení řetězců využívána jen ve zcela ojedinělých případech. Tato pozice je obvykle využívána k vytváření jiné skupiny biologicky aktivních látek, nejčastěji aminocukrů (případ chitinu).

 

Mezi fyziologicky nejvýznamnější polysacharidy patří škrob, glykogen, inulin, celulóza, chitin, glykosaminoglykany, proteoglykany a glykoproteiny. Z hlediska výživy jsou důležité první čtyři, ostatní mají v těle funkci především strukturní. Škrob se nachází v rostlinách, glykogen u živočichů a oba jsou zásobní formou glukózy. Všechny molekuly glukózy jsou ve variantě alfa. Škrob obsahuje dvě složky. Jednak nerozvětvenou amylózu (asi 15 až 30 %) a pak rozvětvený amylopektin (70 až 85 %). Amylóza se tráví velice dobře, amylopektin pomaleji a rychlost jeho trávení je závislá na stupni rozvětvení řetězců (vláken). Čím více rozvětvené řetězce jsou, tím pomaleji se amylopektin v trávicím traktu rozkládá. Amylosa je tvořená zhruba 250 až 300 molekulami glukózy, v amylopektinu je jejich počet mnohem vyšší. U každé rostliny jsou molekuly amylosy a amylopektinu různě veliké a také je rozdílný poměr mezi amylosou a amylopektinem. Proto se škroby z různých rostlin tráví odlišnou rychlostí.

Inulin je obdobou škrobu, nachází se hlavně v hlízách topinambur, pampelišky, jiřin a dalších podobných rostlin a je sestavený z monosacharidu fruktózy. Všechny tyto tři polysacharidy dokáže želva velice dobře trávit a jsou využívány především jako zdroj energie. Celulóza je stavebním polysacharidem, avšak všežravé a býložravé želvy dokážou díky spolupráci s bakteriemi využít i glukózu z jinak nestravitelné celulózy. Řetězec celulózy je sestavený prakticky stejně jako v případě amylózy ve škrobu, molekula celulózy je tvořená zhruba 500 až 3000 molekulami glukózy, přičemž molekuly glukózy jsou ve variantě beta. A právě tato odchylka způsobuje, že většina živočichů nedokáže celulózu trávit. Celulóza na sebe velice dobře váže vodu, 1 g celulózy dokáže navázat až 0,4 g vody. Vůči jiným živinám se chová neutrálně a nijak zvlášť na sebe tyto živiny neváže ani neblokuje jejich vstřebávání. Za zmínku stojí ještě modifikovaná celulóza označovaná jako hemicelulóza. Vytváří mnohem menší molekuly (je tvořena jen asi 150 až 200 molekulami monosacharidů), její struktura je mnohem složitější, protože se na její výstvabě nepodílí jen glukóza, ale ještě další monosacharidy (galaktóza, xylóza, mannóza a arabinóza). Hemicelulóza ještě obsahuje významné množství kyseliny uronové, která je odpovědná za vázání některých prvků. Je také součástí buněčných stěn rostlin a její vyšší podíl v krmné dávce může zhoršovat využitelnost některých látek. Hemicelulóza je odolnější vůči rozkladu střevními bakteriemi želv, a proto se v krmné dávce projevuje spíše jako prebiotikum. Schopnost vázat vodu je přibližně stejná, jako v případě celulózy. Chitin je velice stabilní strukturální polysacharid, odolává působení trávicích enzymů a je velice obtížně degradovatelný i enzymy produkovanými střevními bakteriemi. Je sestavený z pozměněné glukózy, která má v pozici 2 navázanou aminoskupinu. Díky této změně je chitin odolný proti rozkladu a vykazuje značnou mechanickou pevnost. Ostatní uvedené polysacharidy jsou sice rozložitelné, jejich další využití je však specifické a překračuje rámec tohoto webu.

Trávení sacharidů

Dlouhé řetězce neumožňují vstřebávání polysacharidů a příroda tedy musela vyřešit problém, jak glukózu z polysacharidů buňkám zpřístupnit. Proto je součástí trávicích šťáv celá řada speciálních enzymů, jejichž úkolem je dlouhé řetězce zkracovat a rozkládat je až na monosacharidy. Na rozdíl od trávení bílkovin musí být polysacharidy rozštěpeny až na jednoduché cukry (monosacharidy). Fragmenty řetězců obsahující 2 a více molekul glukózy se totiž nedokážou přes střevní sliznici do krve dostat. Hlavním enzymem štěpícím škrob je amyláza (ve starší literatuře se lze setkat s označením diastáza nebo ptyalin). Tento enzym je v malém množství obsažený ve slinách, hlavním producentem je však slinivka. I když želvy přijímanou potravu nežvýkají, přesto jejich sliny amylázu obsahují. Tato slinná amyláza totiž umožňuje v žaludku částečné rozložení škrobů. To má velký význam, protože pokud by škrob zůstal v podobě dlouhých řetězců, zhoršil by přístupnost enzymů trávicích bílkoviny a bílkoviny by se pak v žaludku nedokázaly rozložit do požadovaného stavu. Slinná amyláza pracuje jen omezenou dobu, protože ve chvíli, kdy se do žaludku začne produkovat enzym pepsin, tak působení slinné amylázy zastaví (pepsin totiž slinnou amylázu rozloží jako jakoukoliv jinou bílkovinu a tím její působení zruší). Vznikají tak fragmenty obsahující 40 až 100 molekul glukózy (někdy se označují jako maltodextriny).

Amyláza slinivky je velice výkonný enzym a štěpí již ve dvanácterníku přednatrávený škrob na fragmenty obsahující zhruba 8 až 12 molekul glukózy. Štěpení pak pokračuje i v tenkém střevě a výsledkem je vznik diasacharidu maltózy. V úžlabí střevních klků jsou umístěné speciální buňky, které produkují další enzymy označované jako disacharidázy. Jejich úkolem je rozložit disacharidy až na jednotlivé monosacharidy. Tyto enzymy se označují podle toho, jaký disacharid rozkládají. Sacharáza štěpí sacharózu na glukózu a fruktózu, maltáza štěpí maltózu na 2 molekuly glukózy a u živočichů laktáza štěpí mléčný cukr laktózu na glukózu a galaktózu. U želv je nejdůležitější disacharidázou právě maltáza.

Potrava všežravých a býložravých želv však obsahuje hlavně polysacharidy, které amyláza rozštěpit neumí. Jde především o polysacharid celulózu. Tady nastupuje role střevních baktérií. Mezi nimi se nachází skupina mikrobů, které dokážou produkovat speciální enzym označovaný jako celuláza. Ani tito mikrobi však nedokážou obrovské molekuly celulózy vstřebat dovnitř svých buněk, a proto jim příroda nadělila schopnost enzym celulázu produkovat ven ze svého těla. Tito mikrobi tedy tráví celulózu stejným způsobem, jako například pavouk mouchu. Ten také vstříkne trávicí enzymy do těla mouchy, aby se bílkoviny a škroby mohly rozložit uvnitř jejího těla a teprve potom si tento "koktejl" pavouk vypije. Aby roztok živin z těla mouchy nevytekl, využívá pavouk skutečnost, že jeho trávicí enzymy nedokážou rozkládat chitin, který vytváří obal těla mouchy. Celulolytické bakterie pracují podobně. Vyloučí ze svého těla enzym celulázu, ta pak v trávenině postupně rozkládá polysacharid celulózu až na disacharid maltózu a tu pak rozkládá na glukózu enzym maltáza, kterou pro změnu zase produkuje střevní sliznice želvy. O uvolněnou glukózu se podělí. Část využije želva, větší část si pro sebe "ukradnou" střevní bakterie. Ty však potřebují, aby si je želva ve svém střevě udržovala, tak glukózu nerozkládají až na vodu a oxid uhličitý (tak to ve svém těle dělá želva), ale vytvoří z nich těkavé mastné kyseliny - TMK (kyseliny máselnou, propionovou a v malém množství i octovou). Tyto kyseliny pak jako odpadní produkty svého metabolismu opět vyloučí ze svého těla ven, tedy zpátky do tráveniny. Pro želvu to však odpadní látky nejsou, proto je vstřebá přes střevní sliznici do krve a v játrech je dále využije. Jednak je může rozložit až na vodu a oxid uhličitý, pak získá z TMK energii, nebo je naopak použije pro syntézu svých vlastních složitějších molekul. Trávení celulózy je klasickým příkladem výhodné spolupráce želvy s jejími střevními bakteriemi. Tento vzájemně výhodný proces spolupráce se v odborné literatuře označuje jako symbióza. Podobným způsobem pomáhají střevní bakterie želvě s rozkladem i některých dalších živin.

Rostliny obsahují různé škroby

I když má škrob hodně podobné složení u všech rostlin, přece jenom jsou drobné rozdíly ve složce amylopektinu. Ty spočívají především ve stupni větvení a také jsou podle druhu rostlin mírně odlišná místa, kde dochází k větvení hlavního řetězce. U některých rostlin se hlavní řetězec větví například po každých 20 molekulách glukózy, u dalších třeba po 25, u jiných je to hodně nepravidelné. Pak také záleží na tom, jak se dále větví i boční řetězce. Tyto drobné niance způsobují, že se řetězce amylózy a amylopektinu sbalují různým způsobem a vytvářejí tak různá škrobová zrna. A právě způsob sbalení řetězců určuje, jak je škrobové zrno přístupné pro trávicí enzym amylázu, jinými slovy, jak rychle dokáže amyláza škrobové zrno rozbalovat a rozbalené řetězce rozkládat na menší fragmenty. Nejsnadněji se rozkládají škrobová zrna kukuřice, následuje rýže, pšenice, ječmen, žito, oves, a nejpomaleji se rozkládá škrob z brambor. Rozložitelnost škrobu obsaženého v plodech rostlin je závislá na stupni zralosti. Čím je plod zralejší, tím snadněji se škrob obvykle rozkládá. Navíc se zvyšujícím se stavem zralosti v plodech vzrůstá i koncentrace jednoduchých cukrů. Pro všežravé a zejména pro býložravé želvy je výhodnější, pokud je škrob rozkládán pomaleji. Škrob obsažený v zelených částech rostlin patří spíše k pomaleji rozložitelným škrobům, naopak škrob pocházející ze semen a plodů rostlin se rozkládá snadněji a tedy i rychleji.

Ze škrobů (obecně sacharidů) si želva vytváří na podzim zásobní tuk pro překonání období hibernace. Na tomto místě je potřeba zmínit jeden důležitý fakt. Skladba polysacharidů přijímaných v krmné dávce ovlivňuje strukturu vytvářených zásobních tuků. Například polysacharidy z kukuřice vytváří zásobní tuk tekutější než například polysacharidy z pšenice nebo ječmene. Pro období hibernace jsou pro želvu výhodnější tuky s vyšším obsahem nasycených mastných kyselin, protože tyto kyseliny se metabolizují při ziskávání energie mnohem efektivněji. Při přípravě na zimní spánek by se neměla zkrmovat krmiva, která stimulují tvorbu tekutějšího zásobního tuku (jedná se o tuk s vyšším obsahem nenasycených mastných kyselin). Přeměňovat vícenenasycené mastné kyseliny na energii v době zimního spánku je pro tělo želvy více zatěžující.

Obsah hlavních sacharidů ve vybraných doplňkových krmivech

V následující tabulce je uvedeno několik příkladů obsahu jednoduchých cukrů a celulosy ve vybraných krmivech. Obsah škrobu není záměrně uvedený, protože v uvedených doplňkových krmivech je jeho obsah zanedbatelný. Obecně platí, že obsah sacharidů je nízký až zanedbatelný v živočišných krmivech a také v zelených částech rostlin. Jednoduché cukry jsou ve významném množství obsaženy hlavně v plodech rostlin a přechodně i v jejich květech, škroby pak v semenech rostlin. Další údaje pak naleznete ve článcích věnovaných jednotlivým druhům krmiv.

 

Související články

Živočišná krmiva

Rostlinná krmiva

Zelenina a ovoce

Tuky

Odkazy

Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.

Zajímavé stránky

Institut Galenus