Plazi v dějinných souvislostech
Kdo stvořil svět?
Dnešní doba nám dává poměrně přesnou představu o materiální stránce života našich předků. Studium nástěnných pravěkých maleb, různých sošek a rituálních předmětů umožňuje udělat si aspoň základní představu o loveckých rituálech a magii pravěkých lidí. O jejich způsobu myšlení a uvažování však můžeme jen spekulovat. Teprve až studium zvyklostí a způsobu života primitivních kmenů Afriky, Austrálie nebo z amazonských pralesů umožnilo aspoň částečně poodhalit tajemství, o čem naši prapředkové asi přemýšleli a jaké představy se jim mohly v hlavě odehrávat.
Naši dávní předkové byli nuceni žít v harmonii s přírodou. Museli se svým chováním tvrdě přizpůsobit zákonitostem běžného života, protože by jinak nepřežili. Díky tomu také dokázali velice přesně určit hranice svých možností. Život v tlupě vedl ke zdokonalování vzájemné komunikace a tím se vytvářely předpoklady pro rozvoj řeči a rozšiřování slovní zásoby. Lidé se naučili vnímat význam používaných slov a dokázali si pod každým z nich představit reálnou věc nebo nějakou činnost. Dříve nebo později se lidé začali zaobírat i otázkami, kde se všechno to kolem vzalo a jak to vůbec vzniklo.
Zatímco své fyzické možnosti dokázali naši předci poměrně přesně odhadnout, u mnoha zvířat to nedokázali. Zejména u těch, které se nějak odlišovaly od běžně lovených jako zdroje potravy. A protože všechno kolem musel někdo stvořit, začali vznik světa spojovat právě s těmito zvířaty. Postupem času si zřejmě začali uvědomovat, že ani v jejich silách by to nebylo možné, proto jim začali připisovat nadpřirozené vlastnosti. Teprve mnohem později začali připisovat roli stvořitele světa někomu s vyjímečnými vlastnostmi, a tím byli bohové.
Voda
Zajímavé je, že různé legendy spojují vznik světa nebo života s vodou, ale její vznik přitom vůbec neřeší. Považují ji jako něco daného, co zde bylo od samého počátku. Například podle Evenků svět stvořil mamut spolu s hadem, které přestalo bavit pořád se máčet ve vodě. Mamut začal svými klky vyrývat mořské dno a tvořit kopec. Další hlínu pak na vznikající souš vynášel had na svém hřbetě a přitom tvaroval povrch souše. Nakonec společnými silami vylovili z vody nebe a vzduch a začali žít na souši.
Želvy, krokodýli a hadi
Protože si lidé dokázali reálně představit obrovské množství práce a materiálu, který by na stvoření světa bylo potřeba, bylo celkem logické, že začali tato zvířata obdarovávat vyjímečnými vlastnostmi, díky nimž pak byly schopny úkol zvládnout. Měli totiž reálnou představu o čase a bez nadpřirozených vlastností by tak obrovský úkol žádné zvíře zvládnout nedokázalo. Zvířata s nadpřirozenými vlastnostmi začala být vnímána jako posvátná a s podobným přístupem se setkáváme u mnoha národů i v dnešní moderní době.
Dokonce v mnohem pozdější době, kdy již lidé stvoření světa a života spojovali s různými bohy, stále kult zvířat přetrvával a jejich postavení bylo často zdůrazňováno. Často se to řešilo spojením zvířete nebo jeho částí s postavou boha (bohyně plodnosti měla hadí hlavu, stejně tak bůh země).
Nálezy sošek nejsou v archeologii ničím neobvyklým. Již v paleolitu lidé uctívali kult matky, což dokazuje nález sošky věstonické Venuše. Přesto se občas zaregistruje objev, který je něčím neobvyklý. Příkladem mohou být hliněné sošky nalezené v oblasti Mezopotámie ve dvacátých letech minulého století, jejichž stáří se odhaduje zhruba na 7000 let.
V lokalitě Tell al-Ubajdu nedaleko starověkého města Ur nalezl Leonardo Wooley v hrobech sošky podivných bytostí s neobvykle širokými rameny, velice úzkými pasy a dlouhými končetinami. To samo by ještě nebylo tak neobvyklé, kdyby měly lidské obličeje. Ve skutečnosti spíše připomínaly ještěrky. Oči jsou posazené po stranách hlavy, lebky jsou výrazně protažené, ústa spíše připomínají tlamu. Koho sošky mají znázorňovat se dnes jen spekuluje. Faktem je, že předlohou bylo něco nebo někdo, kdo musel mít v dané společnosti neobyčejnou autoritu. Zda se jedná o zpodobnění bohů nebo nějaké zvláštní rasy lidí se zvláštními schopnostmi, to jsou jen spekulace. S ohledem na svůj vzhled se později začaly označovat jako ještěrčí lidé.
Američtí indiáni považovali za tvůrce světa želvu, nebo přesněji řečeno želvu plavající v moři, na jejímž hřbetě spočíval celý svět. V pojetí Mongolů byla dokonce želva hlavním tvůrcem a ztělesňovala celý svět. V jejich chápání byl svět věčný, neměnný a pevný. Želva byla u mnoha národů vnímána jako symbol dlouhověkosti, moudrosti a později i bohatství. Pro Aztéky byla symbolem pro stříbro, pro některé africké kmeny symbolem zlata.
U různých národů se setkáváme s totemy, což jsou vyřezávané předměty zobrazující nějaké zvíře. Jsou ozdobené celou řadou dalších předmětů a částí rostlin a přikládaly se jim magické účinky. Totemismus neznamenal pouze to, že lidé uctívali zvířecího předka. Prakticky to znamenalo, že zvíře vyobrazené na totemu nebylo loveno a bylo uctíváno. Smrt takového zvířete byla spojována s následným trestem a často byly dramatické okamžiky (pohromy, požáry, potopy apod.) spojovány právě se zabitím takového zvířete.
V mnoha zemích je silně zakořeněný kult hada. Had byl a stále je u některých národů vnímán jako otec vod a jejich vládce. Had byl často spojován s duhou a toto pojetí je silně zakotvené v čínské mytologii. Hada za svého předka považovalo hodně kmenů z různých kontinentů. Vedle již zmíněných to byli africké kmeny Pygmejců, australští domorodci, indičtí Drávidové nebo polynésané. Zvláštní postavení měla kobra již ve starém Egyptě, i když její postavení je vnímáno pod vlivem filmových zpracování Kleopatry jako nejdůležitější. Ve skutečnosti to ale byli především krokodýli. Také ve starém Řecku měli hadi své místo. První řecký král Kekrops byl napůl člověk a napůl had. Také nejstarší znázornění bohyně Afrodité bylo v podobě hada. Když byli později bohové obdařeni lidskou podobou, často byli vyobrazováni s původním zvířecím symbolem.
Vyjímečné postavení má had v budhismu, neboť právě kobra byla tím hadem, který ochránil samotného Buddhu. Ten se jí z vděčnosti dotknul a stopy jeho prstů zůstaly navěky jako dvě skvrny na hrudi kobry jako božské znamení. Zajímavé je, že evropané a američané vnímají tyto skvrny spíše jako brýle.
Ve skandinávii se nejvyšší bůh často proměňoval v hada a úctu k hadům vyjadřovali lidé i v ostatní Evropě. Bylo nemyslitelné, aby had nastěhovaný do chléva nebo stodoly byl zabit nebo vyhozen sedlákem ven (uctívaná byla především užovka, méně již zmije).
Kult hadů zažil obrovský rozmach v 17. století, hadi žili v chrámech a byli přísně chráněni. Hadi byli často vyobrazováni jak v řezbářství, tak i v malířství. Často byl motiv hadů využit i při výrobě rámů obrazů. Že kult hada dokázal odolat celému dějinnému vývoji svědčí i skutečnost, že s ním byl nerozlučně spojen nejznámější starověký lékař a dodnes je symbolem farmacie.
Kulty zvířat byly dlouhou dobu brzdou pokroku
Uctívání zvířat dávalo živnou půdu pro vznik celé řady nesmyslných představ o převtělování lidí. Jeden z největších učenců starověku, řecký filozof Platón hlásal učení, kdy se lidé podle svého pozemského postavení po smrti převtělovali v různá zvířata. Ti váženější například v koně nebo ve lva, ti méně vážení se převtělovali do ptáků a ze spodiny se stávali hadi a ještěrky. Další z věhlasných učenců, Herodotos si naopak vybájil neuvěřitelné tvory s nadpřirozenými vlastnostmi. Jeho věhlas způsobil, že ještě po 2 tisících letech se jeho učení hlásalo jako nezvratitelné dogma. K tomu navíc přispěla nesmyslná doktrína křesťanství ve středověku, která pod hrozbou smrti zakazovala jakékoliv přírodovědné poznávání.
Přesto již v egyptském papyrusu z období asi 1500 let před Kristem se nachází popis líhnutí žáby z pulce. Mnohem později lze u Aristotela nalézt první náznaky moderního přístupu k poznávání živočichů. Poměrně přesně popsal některé živočichy, na druhou stranu ovšem s plnou vážností prosazoval poznání, že se žába líhne z bahna. Celá řada učenců si vymýšlela neuvěřitelné příběhy po dalších mnoho staletí. Teprve v 18. století položili základy vědeckého zkoumání přírodovědec Carl von Linné a někteří jeho vrstevníci. Zejména Jean-Baptiste Lamarck poprvé vyslovil přesvědčení, že se organismy vyvíjejí podle prostředí, ve kterém žijí. Tato převratná myšlenka se stala základem světově proslulého díla Charlese Darwina O vzniku druhů přirozeným vývojem (1859).
Zcela zásadní objev při vědeckém poznávání vývoje živočichů a rostlin přinesl v polovině 19. století brněnský mnich Johann Gregor Mendel, který položil základy moderní genetiky. Jen díky tomuto objevu se rozvinul vědní obor, který umožňuje nahlédnout pod pokličku tajemství, jak se skutečně život na Zemi vyvíjel v celé své neuvěřitelné rozmanitosti.
Vývoj planety Země
Současné hypotézy týkající se vzniku Země odhadují její stáří zhruba na 4,6 miliard let. Základem tohoto procesu bylo shlukování prachových částic a plynů rozptýlených kolem mladé hvězdy Slunce. V současné době je přijímaný názor, že takto vznikly 4 protoplanety. Gravitační síla těchto protoplanet vedla k přitahování dalších částic, ke zvětšování jejich objemu i hmotnosti. Země se takto zřejmě formovala někdy v období před 4,6 až 4,56 miliardami let. Nejnovější poznatky ukazují na to, že zhruba před 4,56 miliardami let došlo ke srážce mladé Země s tělesem zhruba o velikosti Marsu. Došlo k obrovské inkluzi materiálu do jednoho celku následovaná okamžitým vyvržením obrovského množství materiálu do vesmíru. Poměrně velká gravitační síla Země však značnou část tohoto materiálu podržela nejen ve své blízkosti, ale dokonce si ho Země zřejmě velice rychle zpátky přitáhla a materiál s ní znovu slynul v jeden celek. Hmotnost Země se významně zvýšila, čímž se i významně zvýšila i její gravitační síla. Malé množství materiálu (méně než 2 % hmotnosti Země) se však dostalo do takové vzdálenosti, že gravitační síly Země už nestačily materiál dostatečně rychle k sobě přitáhnout, což umožnilo vznik nového kulatého tělesa s poměrně velkou rotací. Tato rotace nakonec vytvořila protipól ke gravitačním silám Země a v důsledku toho se nakonec zformoval Měsíc. Zpočátku byl Měsíc podobně jako Země tvořen tělesem z roztaveného magmatu a obě tělesa byla vystavena neustálému bombardování různě velkých asteroidů a komet. Tyto srážky byly zdrojem nového materiálu, ale také neustále formovaly povrch vznikajících těles. V raných obdobích byl Měsíc mnohem blíže Zemi a díky jeho malé gravitační síle mu Země dokázala "ukrást" plynnou atmosféru. Rotace Měsíce se postupně zvyšovala, což vedlo k větší odstředivé síle a Měsíc se začal postupně od Země vzdalovat až do současného prostorového uspořádání.
Povrch Země chládnul poměrně rychle a předpokládá se, že již během následujících zhruba 100 miliónů let se na některých místech vytvořila prvotní tenká zemská kůra, což dokazují nálezy hornin, jejichž stáří se odhaduje zhruba na 4,4 miliardy let. V tomto období klesaly těžší prvky v roztaveném magmatu směrem do středu Země, vytvářelo se těžké jádro tvořené hlavně železem a niklem. Nad tím se formovala další vrstva, která obsahovala vedle dalších prvků i zhruba 0,7 % síry, což je další prvek, který měl rozhodující vliv na vznik života na Zemi.
Poměrně složitými měřeními a výpočty bylo odvozeno složení Země co se týče zastoupení prvků. Z celkové hmotnosti Země připadá na železo zhruba 34 %, kyslík je zastoupený zhruba 28 %, křemík 17 %, hořčík 16 %, následují nikl, vápník a hliník (každý z nich 1,3 až 1,5 %), síra a sodík (0,25 %). Všechny ostatní prvky nacházející se na Zemi jsou v součtu zastoupeny přibližně v množství do 0,5 % hmotnostních. Je potřeba si uvědomit, že v této době atmosféra obsahovala jen stopy kyslíku a tento prvek byl vázaný v horninách a ve vodě, jejiž obsah se vlivem dopadů komet na Zemi neustále zvyšoval. Voda se vyskytovala jen v podobě přehřáté páry a její hmotnost v atmosféře byla obrovská. Zhruba před 4 miliardami let se na některých místech planety zchladila atmosféra nad tuhnoucími horninami na teploty kolem 300°C, ve vyšších vrstvách klesla teplota na hodnoty, které již umožnily kondenzaci vodní páry a vznik prvních srážek. Voda dopadající na horký povrch se rychle odpařovala, při tom však odebírala značné množství tepla z hornin. Ochlazování Země se výrazně zrychlovalo. teplo naakumulované pod vznikající zemskou kůrou však bylo značné a roztavené horniny se nacházely hodně blízko povrchu. Vulkanická činnost byla značná a v důsledku výlevů magmatu docházelo k udržování vysoké teploty atmosféry a výronu plynů vyvolávajících silně redukční prostředí na povrchu a v atmosféře. Plyny obsahovaly síru hlavně ve formě sirovodíku, oxid uhličitý a také malé množství dusíku ve formě čpavku.
Vysoký obsah vodíku a sirovodíku způsobily, že atmosféra měla silně redukční vlastnosti, což spolu s vysokým obsahem vodní páry a elektrickými výboji v atmosféře umožnilo syntézu chemických látek, které později umožnily vznik prvních živých buněk. Tuto chemickou evoluci poprvé popsal sovětský biolog a biochemik A. I. Oparin v roce 1922 jako koacervační hypotézu. Podle této hypotézy mohly v prvotní atmosféře vznikat z vyloženě anorganických sloučenin látky organické, jejichž přítomnost na Zemi byla nutnou podmínkou pro vznik života. Její praktické potvrzení předvedli svým pokusem simulujícím procesy probíhající v redukční atmosféře pod vlivem elektrických výbojů američtí vědci S. Miller a H. Ureya v roce 1952. Uzavřenou baňku obsahující atmosféru složenou pouze z vodní páry, oxidu uhličitého, vodíku, sirovodíku a dusíku zahřáli na vysokou teplotu tak, aby pára byla ve stavu plynu. Baňka tedy obsahovala pouze anorganické sloučeniny. Mezi elektrodami nechali přeskakovat jiskry simulující blesky. Následně baňku zchladili, aby vodní pára zkondenzovala. Vzniklý roztok byl následně podroben analýze a byla prokázána přítomnost látek organického původu, které jsou základem živých buněk.
Oparin dále předpokládal, že složitější organické molekuly následně vznikaly reakcemi, které se uskutečňovaly na povrchu jílovitých částic a některých specifických hornin, které fungovaly jako katalyzátory. Takto se vytvořily složité molekuly mastných kyselin, které umožnily syntézu tuků a fosfolipidů, které vytvořily prvotní kapénky oddělující vnitřní prostor kapiček od venkovního prostředí plného různých chemických sloučenin. Podle jeho teorie následně docházelo ke spontánní, ale s přibývajícím časem již k řízené výměně látek mezi vnějším a vnitřním prostorem kapének, což byl základní předpoklad pro biochemický evoluční vývoj směřující ke vzniku systému schopného reprodukce. Podle Oparina docházelo k situacím, kdy uvnitř kapének mohly probíhat chemické reakce odlišným způsobem, jak v okolním vnějším prostředí. Tím vznikal u konkrétních látek koncentrační spád směřující k jednostrannému přenosu (některé látky z vnějšího prostředí směřovaly dovnitř, tam proběhla jejich přeměna a produkt reakce byl pak následně díky koncentračnímu spádu zase vylučován z kapénky ven). Toto považoval Oparin za zlomový okamžik vzniku života. Podle něj probíhal tento proces dílem náhodných kombinací nejméně po dobu 200 miliónů let, než se vytvořila struktura schopná cílené reprodukce.
Během tohoto období unikly do vesmíru z atmosféry vodík a hélium, které nedokázala Země svou gravitační silou udržet. Současně docházelo k vazbě oxidu uhličitého na vápník, čímž se výrazně snížila jeho koncentrace v atmosféře. Oxidačně redukční vlastnosti atmosféry se zásadním způsobem změnily a i tato skutečnost směrovala vytvářené koacerváty ke strukturám čím dál tím více vyhovujícím potřebám reprodukce. Stále však nebylo možné mluvit o živých buňkách.
Život vznikl ve vodě
Že se život rozvinul ve vodě je fakt, který zřejmě žádný z učenců nezpochybní. Jestli vznikla první struktura schopná reprodukce v moři nebo někde v malé kaluži sladké vody bude jen obtížně dokazatelné. Faktem je, že se další vývoj prvních životaschopných buněk odehrával ve vodě a začal zhruba před 3,8 miliardami let. Typická prokaryotická buňka se pak objevila zhruba před 2,6 miliardami let a v průběhu několika desítek miliónů let se objevily primitivní buňky schopné využívat sluneční záření k produkci kyslíku do atmosféry. Tím se odstartovala klíčová změna v dalším vývoji života na Zemi. Atmosféra se obohacovala o kyslík. Kyslík umožnil efektivnější získávání energie cestou buněčného dýchání a další vývoj směřující k vícebuněčným organismům. Dalších cca 1,5 miliardy let uplynulo, než se na Zemi objevili první primitivní živočichové. Stále se však život vyskytoval jen ve vodě. Období starohor je tedy spojováno s produkcí kyslíku do atmosféry, vývojem bezobratlých vodních živočichů a kolonizací souše buňkami, které v budoucnosti umožnily vývoj hub a rostlin. První obratlovci se objevují zhruba před 550 milióny let v době, kdy na Zemi začíná období prvohor. Zhruba po 100 miliónech let se na Zemi objevují první suchozemští bezobratlí a za dalších asi 50 miliónů let se na souši objevují první suchozemští obratlovci. Je to období, kdy souši vládne hmyz a obrovské přesličky. Zhruba před 350 milióny let se začínají prosazovat první plazi a začíná bouřlivý vývoj obojživelníků. Tento vývoj pokračoval dalších zhruba 100 miliónů let a zhruba na počátku druhohor v období triasu se na Zemi objevují dinosauři, první žáby a také první savci. Během období jury (cca v následujících 60 miliónech let) nastává éra velké druhové rozmanitosti plazů. Je to období, kdy se plazi rozvíjí do neuvěřitelných tvarů a někteří z nich se začínají pokoušet ovládnout prostředí atmosféry. Tento vývoj pak pokračoval i v období křídy. Zhruba 120 miliónů let vládli na Zemi veleještěři, létající plazi a jen na okraji bojovali o svoji existenci první savci, jejichž velikost byla srovnatelná s dnešními hlodavci.
Druhohory byly jedním velkým experimentem v dějinách Země, který měl dát odpověď na otázku, zda jsou plazi tou nejvhodnější variantou pro další vývoj a rozvoj živočichů. Jak se na konci druhohor ale ukázalo, šanci na další vývoj dostali jiní. Zhruba před 66 milióny let totiž do Země narazil asteroid o průměru 10 až 15 km, který po dopadu vyhloubil kráter o průměru asi 180 km. V důsledku této katastrofy vyhynuli velcí dinosauři a většina dalších plazů. Zemi pak v následujících tisíciletích ovládli hmyz, ptáci a savci, kteří dokázali nejlépe obsadit uvolněný prostor po plazech.
Plazi zůstávají v mnohém jedineční
Přestože další vývoj života na Zemi dostal jiný směr, nelze říct, že by se plazi jako vývojový stupeň neosvědčili. Šanci nedostali jen ti příliš velcí. Naopak, krokodýli, hadi, ještěři a želvy jsou důkazem toho, jak úžasné dokonalosti dosáhli. Jak jinak si vysvětlit, že po dobu asi 150 miliónů let nepotřebovala příroda u nich nic zásadního měnit. Tito tvorové jsou úžasným vývojovým stupněm a mají celou řadu životních funkcí, kterým se savci nemohou vyrovnat. Jedna z nejdůmyslnějších je hospodaření s energií. Zatímco teplokrevní živočichové musí přijímat a zpracovávat značné množství potravy, jen aby udrželi svoji tělesnou teplotu a mohli tak přežít i méně příznivé období zimy, plazi ve stejném období jednoduše zpomalí svůj metabolismus natolik, že jim vystačí zásoby energie po několik následujících měsíců. Jsou známy i případy, kdy krokodýli vydrželi téměř celý rok bez potravy, aby si pak v následujících několika málo týdnech doplnili zásoby energie na další měsíce.
U plazů téměř neznáme onemocnění, které je metlou lidstva. Pokud se u nich projeví, tak jen ve vyjímečných případech a obvykle je to spojené s chybou v zájmovém chovu. Tím je rakovina. Jak to, že tito živočichové dokážou zvládat mutace, které by podle zákonitostí biochemie měly vznikat v každé živočišné buňce. V některých méně často, v jiných častěji, ale tento proces je logický u všech živočišných buněk. Nebo je u nich vyvinutý takový obranný mechanismus, že tento zásadní problém spojený s přežitím a zachováním rodu už dávno vyřešili? Před vědou čeká ještě mnoho úkolů k vyřešení, ale jak se zdá, plazi jsou možná z pohledu přežití dokonalejší, než si člověk ve své ještitnosti připouští. Jediným problémem, který možná nedokážou zvládnout, je majetnické chování lidí k přírodě a jejich pocit vyjímečnosti. Otázkou ale zůstává, kdo je lépe přizpůsobený k přežití při nějaké globální katastrofě. V každém případě jsou plazi vyjímeční tvorové a studium jejich života a chování je jedním velkým dobrodružstvím.
Související články
Odkazy
Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.
Zajímavé stránky
x