Plazi v dějinných souvislostech

Kdo stvořil svět?

Dnešní doba nám dává poměrně přesnou představu o materiální stránce života našich předků. Studium nástěnných pravěkých maleb, různých sošek a rituálních předmětů umožňuje udělat si aspoň základní představu o loveckých rituálech a magii pravěkých lidí. O jejich způsobu myšlení a uvažování však můžeme jen spekulovat. Teprve až studium zvyklostí a způsobu života primitivních kmenů Afriky, Austrálie nebo z amazonských pralesů umožnilo aspoň částečně poodhalit tajemství, o čem naši prapředkové asi přemýšleli a jaké představy se jim mohly v hlavě odehrávat.

Naši dávní předkové byli nuceni žít v harmonii s přírodou. Museli se svým chováním tvrdě přizpůsobit zákonitostem běžného života, protože by jinak nepřežili. Díky tomu také dokázali velice přesně určit hranice svých možností. Život v tlupě vedl ke zdokonalování vzájemné komunikace a tím se vytvářely předpoklady pro rozvoj řeči a rozšiřování slovní zásoby. Lidé se naučili vnímat význam používaných slov a dokázali si pod každým z nich představit reálnou věc nebo nějakou činnost. Dříve nebo později se lidé začali zaobírat i otázkami, kde se všechno to kolem vzalo a jak to vůbec vzniklo. 

Zatímco své fyzické možnosti dokázali naši předci poměrně přesně odhadnout, u mnoha zvířat to nedokázali. Zejména u těch, které se nějak odlišovaly od běžně lovených jako zdroje potravy. A protože všechno kolem musel někdo stvořit, začali vznik světa spojovat právě s těmito zvířaty. Postupem času si zřejmě začali uvědomovat, že ani v jejich silách by to nebylo možné, proto jim začali připisovat nadpřirozené vlastnosti. Teprve mnohem později začali připisovat roli stvořitele světa někomu s vyjímečnými vlastnostmi, a tím byli bohové.

Voda

Zajímavé je, že různé legendy spojují vznik světa nebo života s vodou, ale její vznik přitom vůbec neřeší. Považují ji jako něco daného, co zde bylo od samého počátku. Například podle Evenků svět stvořil mamut spolu s hadem, které přestalo bavit pořád se máčet ve vodě. Mamut začal svými klky vyrývat mořské dno a tvořit kopec. Další hlínu pak na vznikající souš vynášel had na svém hřbetě a přitom tvaroval povrch souše. Nakonec společnými silami vylovili z vody nebe a vzduch a začali žít na souši.

Želvy, krokodýli a hadi

Protože si lidé dokázali reálně představit obrovské množství práce a materiálu, který by na stvoření světa bylo potřeba, bylo celkem logické, že začali tato zvířata obdarovávat vyjímečnými vlastnostmi, díky nimž pak byly schopny úkol zvládnout. Měli totiž reálnou představu o čase a bez nadpřirozených vlastností by tak obrovský úkol žádné zvíře zvládnout nedokázalo. Zvířata s nadpřirozenými vlastnostmi začala být vnímána jako posvátná a s podobným přístupem se setkáváme u mnoha národů i v dnešní moderní době. 

Dokonce v mnohem pozdější době, kdy již lidé stvoření světa a života spojovali s různými bohy, stále kult zvířat přetrvával a jejich postavení bylo často zdůrazňováno. Často se to řešilo spojením zvířete nebo jeho částí s postavou boha (bohyně plodnosti měla hadí hlavu, stejně tak bůh země).

Nálezy sošek nejsou v archeologii ničím neobvyklým. Již v paleolitu lidé uctívali kult matky, což dokazuje nález sošky věstonické Venuše. Přesto se občas zaregistruje objev, který je něčím neobvyklý. Příkladem mohou být hliněné sošky nalezené v oblasti Mezopotámie ve dvacátých letech minulého století, jejichž stáří se odhaduje zhruba na 7000 let.

V lokalitě Tell al-Ubajdu nedaleko starověkého města Ur nalezl Leonardo Wooley v hrobech sošky podivných bytostí s neobvykle širokými rameny, velice úzkými pasy a dlouhými končetinami. To samo by ještě nebylo tak neobvyklé, kdyby měly lidské obličeje. Ve skutečnosti spíše připomínaly ještěrky. Oči jsou posazené po stranách hlavy, lebky jsou výrazně protažené, ústa spíše připomínají tlamu. Koho sošky mají znázorňovat se dnes jen spekuluje. Faktem je, že předlohou bylo něco nebo někdo, kdo musel mít v dané společnosti neobyčejnou autoritu. Zda se jedná o zpodobnění bohů nebo nějaké zvláštní rasy lidí se zvláštními schopnostmi, to jsou jen spekulace. S ohledem na svůj vzhled se později začaly označovat jako ještěrčí lidé.

Američtí indiáni považovali za tvůrce světa želvu, nebo přesněji řečeno želvu plavající v moři, na jejímž hřbetě spočíval celý svět. V pojetí Mongolů byla dokonce želva hlavním tvůrcem a ztělesňovala celý svět. V jejich chápání byl svět věčný, neměnný a pevný. Želva byla u mnoha národů vnímána jako symbol dlouhověkosti, moudrosti a později i bohatství. Pro Aztéky byla symbolem pro stříbro, pro některé africké kmeny symbolem zlata.

U různých národů se setkáváme s totemy, což jsou vyřezávané předměty zobrazující nějaké zvíře. Jsou ozdobené celou řadou dalších předmětů a částí rostlin a přikládaly se jim magické účinky. Totemismus neznamenal pouze to, že lidé uctívali zvířecího předka. Prakticky to znamenalo, že zvíře vyobrazené na totemu nebylo loveno a bylo uctíváno. Smrt takového zvířete byla spojována s následným trestem a často byly dramatické okamžiky (pohromy, požáry, potopy apod.) spojovány právě se zabitím takového zvířete.

V mnoha zemích je silně zakořeněný kult hada. Had byl a stále je u některých národů vnímán jako otec vod a jejich vládce. Had byl často spojován s duhou a toto pojetí je silně zakotvené v čínské mytologii. Hada za svého předka považovalo hodně kmenů z různých kontinentů. Vedle již zmíněných to byli africké kmeny Pygmejců, australští domorodci, indičtí Drávidové nebo polynésané. Zvláštní postavení měla kobra již ve starém Egyptě, i když její postavení je vnímáno pod vlivem filmových zpracování Kleopatry jako nejdůležitější. Ve skutečnosti to ale byli především krokodýli. Také ve starém Řecku měli hadi své místo. První řecký král Kekrops byl napůl člověk a napůl had. Také nejstarší znázornění bohyně Afrodité bylo v podobě hada. Když byli později bohové obdařeni lidskou podobou, často byli vyobrazováni s původním zvířecím symbolem.

Vyjímečné postavení má had v budhismu, neboť právě kobra byla tím hadem, který ochránil samotného Buddhu. Ten se jí z vděčnosti dotknul a stopy jeho prstů zůstaly navěky jako dvě skvrny na hrudi kobry jako božské znamení. Zajímavé je, že evropané a američané vnímají tyto skvrny spíše jako brýle.

Ve skandinávii se nejvyšší bůh často proměňoval v hada a úctu k hadům vyjadřovali lidé i v ostatní Evropě. Bylo nemyslitelné, aby had nastěhovaný do chléva nebo stodoly byl zabit nebo vyhozen sedlákem ven (uctívaná byla především užovka, méně již zmije).

Kult hadů zažil obrovský rozmach v 17. století, hadi žili v chrámech a byli přísně chráněni. Hadi byli často vyobrazováni jak v řezbářství, tak i v malířství. Často byl motiv hadů využit i při výrobě rámů obrazů. Že kult hada dokázal odolat celému dějinnému vývoji svědčí i skutečnost, že s ním byl nerozlučně spojen nejznámější starověký lékař a dodnes je symbolem farmacie.

Kulty zvířat byly dlouhou dobu brzdou pokroku

Uctívání zvířat dávalo živnou půdu pro vznik celé řady nesmyslných představ o převtělování lidí. Jeden z největších učenců starověku, řecký filozof Platón hlásal učení, kdy se lidé podle svého pozemského postavení po smrti převtělovali v různá zvířata. Ti váženější například v koně nebo ve lva, ti méně vážení  se převtělovali do ptáků a ze spodiny se stávali hadi a ještěrky. Další z věhlasných učenců, Herodotos si naopak vybájil neuvěřitelné tvory s nadpřirozenými vlastnostmi. Jeho věhlas způsobil, že ještě po 2 tisících letech se jeho učení hlásalo jako nezvratitelné dogma. K tomu navíc přispěla nesmyslná doktrína křesťanství ve středověku, která pod hrozbou smrti zakazovala jakékoliv přírodovědné poznávání.

Přesto již v egyptském papyrusu z období asi 1500 let před Kristem se nachází popis líhnutí žáby z pulce. Mnohem později lze u Aristotela nalézt první náznaky moderního přístupu k poznávání živočichů. Poměrně přesně popsal některé živočichy, na druhou stranu ovšem s plnou vážností prosazoval poznání, že se žába líhne z bahna. Celá řada učenců si vymýšlela neuvěřitelné příběhy po dalších mnoho staletí. Teprve v 18. století položili základy vědeckého zkoumání přírodovědec Carl von Linné a někteří jeho vrstevníci. Zejména Jean-Baptiste Lamarck poprvé vyslovil přesvědčení, že se organismy vyvíjejí podle prostředí, ve kterém žijí. Tato převratná myšlenka se stala základem světově proslulého díla Charlese Darwina O vzniku druhů přirozeným vývojem (1859).

Zcela zásadní objev při vědeckém poznávání vývoje živočichů a rostlin přinesl v polovině 19. století brněnský mnich Johann Gregor Mendel, který položil základy moderní genetiky. Jen díky tomuto objevu se rozvinul vědní obor, který umožňuje nahlédnout pod pokličku tajemství, jak se skutečně život na Zemi vyvíjel v celé své neuvěřitelné rozmanitosti.

Život vznikl ve vodě

Že se život rozvinul ve vodě je fakt, který zřejmě žádný z učenců nezpochybní. Jestli vznikla první struktura schopná reprodukce v moři nebo někde v malé kaluži sladké vody bude jen obtížně dokazatelné. Faktem je, že se další vývoj prvních životaschopných buněk odehrával ve vodě a začal zhruba před 3,8 miliardami let. Typická prokaryotická buňka se pak objevila zhruba před 2,6 miliardami let a v průběhu několika desítek miliónů let se objevily primitivní buňky schopné využívat sluneční záření k produkci kyslíku do atmosféry. Tím se odstartovala klíčová změna v dalším vývoji života na Zemi. Atmosféra se obohacovala o kyslík. Kyslík umožnil efektivnější získávání energie cestou buněčného dýchání a další vývoj směřující k vícebuněčným organismům. Dalších cca 1,5 miliardy let uplynulo, než se na Zemi objevili  první primitivní živočichové. Stále se však život vyskytoval jen ve vodě. Období starohor je tedy spojováno s produkcí kyslíku do atmosféry, vývojem bezobratlých vodních živočichů a kolonizací souše buňkami, které v budoucnosti umožnily vývoj hub a rostlin. První obratlovci se objevují zhruba před 550 milióny let v době, kdy na Zemi začíná období prvohor. Zhruba po 100 miliónech let se na Zemi objevují první suchozemští bezobratlí a za dalších asi 50 miliónů let se na souši objevují první suchozemští obratlovci. Je to období, kdy souši vládne hmyz a obrovské přesličky. Zhruba před 350 milióny let se začínají prosazovat první plazi a začíná bouřlivý vývoj obojživelníků. Tento vývoj pokračoval dalších zhruba 100 miliónů let a zhruba na počátku druhohor v období triasu se na Zemi objevují dinosauři, první žáby a také první savci. Během období jury (cca v následujících 60 miliónech let) nastává éra velké druhové rozmanitosti plazů. Je to období, kdy se plazi rozvíjí do neuvěřitelných tvarů a někteří z nich se začínají pokoušet ovládnout prostředí atmosféry. Tento vývoj pak pokračoval i v období křídy. Zhruba 120 miliónů let vládli na Zemi veleještěři, létající plazi a jen na okraji bojovali o svoji existenci první savci, jejichž velikost byla srovnatelná s dnešními hlodavci.

Druhohory byly jedním velkým experimentem v dějinách Země, který měl dát odpověď na otázku, zda jsou plazi tou nejvhodnější variantou pro další vývoj a rozvoj živočichů. Jak se na konci druhohor ale ukázalo, šanci na další vývoj dostali jiní. Zhruba před 66 milióny let totiž do Země narazil asteroid o průměru 10 až 15 km, který po dopadu vyhloubil kráter o průměru asi 180 km. V důsledku této katastrofy vyhynuli velcí dinosauři a většina dalších plazů. Zemi pak v následujících tisíciletích ovládli hmyz, ptáci a savci, kteří dokázali nejlépe obsadit uvolněný prostor po plazech.

Plazi zůstávají v mnohém jedineční

Přestože další vývoj života na Zemi dostal jiný směr, nelze říct, že by se plazi jako vývojový stupeň neosvědčili. Šanci nedostali jen ti příliš velcí. Naopak, krokodýli, hadi, ještěři a želvy jsou důkazem toho, jak úžasné dokonalosti dosáhli. Jak jinak si vysvětlit, že po dobu asi 150 miliónů let nepotřebovala příroda u nich nic zásadního měnit. Tito tvorové jsou úžasným vývojovým stupněm a mají celou řadu životních funkcí, kterým se savci nemohou vyrovnat. Jedna z nejdůmyslnějších je hospodaření s energií. Zatímco teplokrevní živočichové musí přijímat a zpracovávat značné množství potravy, jen aby udrželi svoji tělesnou teplotu a mohli tak přežít i méně příznivé období zimy, plazi ve stejném období jednoduše zpomalí svůj metabolismus natolik, že jim vystačí zásoby energie po několik následujících měsíců. Jsou známy i případy, kdy krokodýli vydrželi téměř celý rok bez potravy, aby si pak v následujících několika málo týdnech doplnili zásoby energie na další měsíce.

U plazů téměř neznáme onemocnění, které je metlou lidstva. Pokud se u nich projeví, tak jen ve vyjímečných případech a obvykle je to spojené s chybou v zájmovém chovu. Tím je rakovina. Jak to, že tito živočichové dokážou zvládat mutace, které by podle zákonitostí biochemie měly vznikat v každé živočišné buňce. V některých méně často, v jiných častěji, ale tento proces je logický u všech živočišných buněk. Nebo je u nich vyvinutý takový obranný mechanismus, že tento zásadní problém spojený s přežitím a zachováním rodu už dávno vyřešili? Před vědou čeká ještě mnoho úkolů k vyřešení, ale jak se zdá, plazi jsou možná z pohledu přežití dokonalejší, než si člověk ve své ještitnosti připouští. Jediným problémem, který možná nedokážou zvládnout, je majetnické chování lidí k přírodě a jejich pocit vyjímečnosti. Otázkou ale zůstává, kdo je lépe přizpůsobený k přežití při nějaké globální katastrofě. V každém případě jsou plazi vyjímeční tvorové a studium jejich života a chování je jedním velkým dobrodružstvím.

Související články

Evoluční vývoj želv

Odkazy

Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.

Zajímavé stránky

x