Buňky a tkáně
Buňka
Buňka je základem života. Jednoduchá věta, která však v sobě zahrnuje neuvěřitelnou rozmanitost všech forem života na této planetě. Buňky jsou také stavebními kameny všech mnohobuněčných organismů. Každá buňka je vlastně jakýsi malý váček obalený zvláštní tukovou membránou, jejíž tloušťka je pouhých několik stotísícin milimetru. V této tukové membráně je zanořená celá řada zvláštních bílkovin, které fungují jako přenašeče, regulátory a senzory, vytváří různé vyztužující struktury a také spojují buňky mezi sebou navzájem. Uvnitř buňky se nachází několik typů buněčných organel, které buňku udržují při životě, umožňují její růst, rozmnožování a také regeneraci nějakých poškozených částí. To vše plave v jakési tekutině plné spousty dalších látek. Jak je možné, že takto křehká struktura dokáže vytvořit mnohdy až neuvěřitelně velké organismy schopné odolávat obrovským silám a tlakům? Jak buňky mezi sebou komunikují a proč během vývoje dochází k tomu, že se v těle vytvoří celá plejáda různých buněk, které si mezi sebou rozdělí úkoly? Podle jakého plánu se řídí výstavba těla a kdo tuto výstavbu řídí?
Buňky se specializují na vykonávání různých funkcí a podle toho se i označují - např. jaterní buňky se nazývají hepatocyty, buňky střevního epithelu jako enterocyty, buňky kostí jako osteocyty, buňky chrupavek jako chondrocyty apod. Aby bylo možné popsat procesy probíhající v těle želvy, je potřeba připomenout aspoň nejdůležitější základy cytologie (nauky o buňkách) a histologie (nauky o tkáních). V případě, že si popis stavby nějaké části těla želvy vyžádá popsat strukturu určité tkáně podrobněji, bude tato část zařazená do příslušného článku nebo bude dodatečně tento článek o příslušnou pasáž doplněný.
Na následujícím obrázku jsou zakresleny jednotlivé buněčné organely s obvyklým prostorovým uspořádáním uvnitř buňky. Je dobře patrné, jak jsou organely v buňce natěsnané a žádný volný prostor v buňce není. Organely na sebe navazují tak, aby biochemické procesy probíhající v buňce umožňovaly předávání produktů na co nejkratší možné vzdálenosti.
V buněčném jádře je uložená genetická informace, endoplazmatické retikulum a Golgiho aparát zajišťují produkci látek, mitochondrie jsou továrnou na energii, vakuoly likvidují zplodiny metabolismu, centriol má zvláštní funkce a buněčná membrána vše uzavírá a odděluje od okolního prostředí. Pro zájemce o podrobnější informace odkazujeme na web galenus.cz - viz zajímavé stránky.
Buňky rostou, dělí se a také umírají. Vytváří mechanická přichycení a vyvíjí síly nutné pro pohyb a jakoukoliv fyzickou aktivitu. Buňky produkují molekulární signály, kterými ovlivňují aktivitu sousedních buněk a také reagují na signály, které obdrží od sousední buňky. Odhaduje se, že v těle želvy je zhruba 200 různých typů buněk. Většina z nich se nachází v různých epithelech, jsou navzájem spojeny svými buněčnými stěnami a díky tomu vytváří mnohobuněčné vrstvy. V epithelu mohou být obsaženy i různé typy buněk, které pak plní různé funkce. Mohou sloužit jako ochranná bariéra, jiné mohou produkovat nějaké sekrety (žaludek), další mohou být specializované na vstřebávání živin (střevní epithel) a plynů (plícní epithel), nebo mohou být specializované na detekci signálů (tyčinky a čípky v oku).
Vývoj
Na vývoji mnohobuněčných organismů, tedy i želv je fascinující skutečnost, že vše začíná jedinou buňkou. Tato buňka si ve svém buněčném jádře nese genetickou informaci (genom), který se při každém dělení buňky kompletně kopíruje i do dceřinné buňky. Každá buňka v těle želvy tedy obsahuje stejný genom, jaký byl na počátku jejího vývoje po oplodnění vajíčka. Genom určuje pravidla, podle kterých se celý složitý mnohobuněčný proces vývoje odehrává. Je tedy stavebním plánem a současně nese i informaci o tom, jak se podle tohoto plánu má stavět. Všechny ostatní organely v buňce slouží jen k tomu, aby se informace v genomu mohla přečíst a také slouží jako výrobní a montážní nástroje. Podle návodu v genomu si každá buňka vyrábí všechny potřebné součástky (chemické sloučeniny) a ty pak opět podle návodu sestavují do funkčních zařízení (složitější molekuly a různé buněčné struktury). Aby mohla všechno toto buňka udělat, musí z něčeho stavět. Potřebné látky přijímá zvenčí, konkrétně z přijaté potravy.
V počátcích vývoje ovšem žádná komunikace vajíčka s okolím neexistuje (co se týče přísunu nějakých stavebních látek). Proto musí být ve vajíčku přítomny všechny potřebné látky, ze kterých se vytvoří plně funkční organismus schopný samostatného života. Zajímavé je, že vajíčko obsahuje jen zlomek látek nutných pro vývoj zárodku a jeho růst. Znamená to tedy, že si zárodek dokáže hned od počátku vyrábět látky, které ke svému vývoji potřebuje, a které nejsou ve vajíčku obsaženy. Všechny tyto látky si vyrábí z látek obsažených v bílku a ve žloutku. Zdrojem minerálních látek je vaječná skořápka.
Kompletní genetická informace je uložena ve zvláštní molekule označované jako DNA (dezoxyribonukleová kyselina). Ta je uložena v buněčném jádře ve formě chromozomů. Při oplodnění vajíčka se některé části dvoušroubovice DNA z vajíčka rozpletou, tyto části vlákna se vystříhnou a nahradí se stejnou částí vlákna DNA ze spermie. Pak se vlákna opět stočí do dvoušroubovice a vznikne nová DNA s genetickou informací od obou rodičů. Tato nová DNA se pak kopíruje do všech nových buněk potomka. Celá informace o tom, jak nová želva bude vypadat, jak se bude chovat, jaké bude mít fyzické dispozice a nebo zda bude náchylná k nějakým onemocněním apod. je uložena v pořadí bazí ve vláknu DNA. Každá DNA je jedinečná a podobně jako u lidí neexistují dvě želvy, které by měly zcela identickou DNA.
Genom si lze představit jako magnetofonový pásek, na kterém jsou nahrány všechny postupy a návody, které bude během celého života želva potřebovat. Každá buňka v těle obsahuje stejnou kopii pásku s kompletními informacemi. Dnes se bezpečně ví, že během jednotlivých fází života "čtou" buňky jen některé návody a jiné jsou jim v dané chvíli nepřístupné. Jakoby buňka věděla, že například v zárodečném vývoji nepotřebuje pracovat s informacemi, které se například týkají procesu trávení. Takže během zárodečného vývoje ve vajíčku pracují buňky jen s návody, které se týkají zárodečného vývoje a všechny ostatní buňka v dané chvíli neumí přečíst. V současné době nejsou ještě úplně popsané všechny mechanismy, které "zpřístupňují" ke čtení další návody v okamžiku vyklubání želvičky z vajíčka. Ve stejné chvíli musí totiž dojít k vypnutí čtení návodů, které se týkaly zárodečného vývoje. Navíc, po oplodnění vajíčka se buňky nejen intenzívně dělí, ale také se diferencují a tak už během zárodečného vývoje musí určité skupině buněk něco sdělit, že právě ony budou číst jen ty návody, které se jich týkají a nebudou si všímat návodů, podle kterých třeba funguje jiná skupina buněk.
Oplození vajíčka spouští dělení této zárodečné buňky na mnoho menších buněk. K zahájení dělení dochází ještě před snesením vejce. První buňky začnou hned po osamostatnění vykonávat složité pohybové manévry. Některé nově vzniklé buňky i nadále fungují jako samostatná individua, jiné se hned od počátku shlukují, navzájem se spojují buněčnými stěnami a dále se pohybují organizované jako zárodek budoucí tkáně. Již od prvních okamžiků od zahájení dělení zárodečné buňky musí dojít k určení, jakým směrem nebo na jaký typ buněk se následující vytvořené nové buňky budou profilovat. Tento proces začíná v okamžiku, kdy se začne vytvářet zárodečná trávicí trubice. Má se za to, že poloha vejce je již v tomto okamžiku rozhodující, protože zřejmě gravitační síla určuje, kterým směrem se začnou buňky vchlipovat dovnitř, tedy kterým směrem bude vznikající trávicí trubice orientovaná. Od tohoto okamžiku je i dané, jaká tkáň nebo orgán se v tom kterém místě začne vytvářet. Velice brzy pak lze rozeznat v embryu hlavu, zárodky končetin, hřbet, břicho, oči, srdce a střevo.
Ve chvíli, kdy se začne formovat trávicí trubice by mělo být vejce ve stabiizované poloze, tedy již snesené a zahrabané v důlku. Jsou však známy případy zadržených vajec a opoždění snůšky. Jak to želva zařídí, aby se v jejím těle dál zárodek nevyvíjel? Pokud by k tomu totiž docházelo, pak by mohla nastat situace, kdy po snesení vejce by bylo v důlku otočené jinak, než by odpovídalo již vytvářené trávicí trubici. Pak by dostávaly některé skupiny buněk signál, který by měl ve skutečnosti patřit jiné skupině buněk. V současné době je přijímaná teorie, která předpokládá, že právě tyto signály určují, jaký orgán nebo tkáň se z určité skupiny buněk bude dále vyvíjet. Možná by to mohlo být vysvětlení případů, kdy se třeba vylíhne želvička se dvěma hlavami. Prostě už byl nastartovaný proces diferenciace, určitá skupina buněk se začala profilovat na mozek a tedy i na hlavu a pak najednou začne tento signál díky pootočení vejce dostávat jiná skupina buněk, u kterých proces diferenciace ještě nastartovaný nebyl. Ty pak signál přijmou a začnou se podle něho řídit. A na problém je zaděláno. Protože o diferenciaci buněk se rozhoduje během velice krátké doby (odhaduje se, že to trvá jen několik málo hodin), musí dokázat želva zastavit zárodečný vývoj ve chvíli kdy zjistí, že vejce nemůže z jakýchkoliv důvodů snést v normální dobu. Zpoždění snůšky o několik hodin nebo i dnů je celkem běžnou záležitostí. Jakým způsobem se tato informace dostane do vejce a jak to zárodek udělá, že přeruší svůj vývoj? Zatím je v této oblasti mnoho nezodpovězených otázek.
Evoluční vývoj buněk u živočichů a rostlin probíhal odlišnými cestami a jejich tkáně jsou založeny na jiných principech. Živočišné buňky se konstrukčně odlišují od buněk rostlinných. Zásadní rozdíl je ve způsobu, jakým je buňka vyztužena, aby byla schopná odolávat vnějším tlakům a silám. Živočišné buňky mají buněčnou membránu tenkou, jsou však uvnitř buňky vyztuženy různými pevnostními vlákny. Pevnost rostlinných buněk je dána různou strukturou buněčné stěny, která je vyztužena velkými molekulami speciálních polysacharidů (hlavně celulózou a ligninem). Přítomnost těchto polysacharidů způsobuje, že živočichové nejsou schopni tyto membrány rozrušovat a tedy ani trávit rostlinná pletiva. Býložraví živočichové, tedy i všežravé a býložravé želvy pro jejich trávení využívají symbiotického vztahu se střevními bakteriemi.
Tkáně
V mnohobuněčném organismu je většina buněk uspořádána do navzájem spolupracujících skupin buněk, které označujeme jako tkáně. Typickými příklady jsou třeba svaly nebo nervy. Tkáně však nejsou tvořeny jen buňkami, ale i tzv. extracelulární matrix, což je vlastně hmota vyplňující prostor mezi sousedícími buňkami. Sousedící buňky na sebe nejsou bezprostředně nalepeny tak, že by mezi jejich buněčnými stěnami nebyl vůbec žádný prostor. Naopak, mezi sousedícími buňkami existuje malá štěrbina vyplněná speciálními molekulami (u živočichů hlavně kolageny, u rostlin především celulóza a lignin), které buňky do této štěrbiny vylučují nebo je až v mezibuněčném prostoru vytvářejí. Právě tato matrix dává tkáním jejich pevnost. Sousedící buňky jsou tak spojeny jednak tímto "lepidlem" a také výrůstky z obou buněk namířených proti sobě. Živočišná tkáň je dále protkána sítí krevních vlásečnic, které zajišťují přísun živin a kyslíku do všech buněk tkáně a současně odvádějí zplodiny jejich metabolismu. Tkáněmi také prochází nervová vlákna.
U želv stejně jako u ostatních živočichů se rozlišují 4 typy tkání - pojivové, epithely, nervové a svalové. U pojivových tkání nese zátěž extracelulární matrix, která je v tomto typu tkání zastoupena ve značném množství. U ostatních tkání se vyskytuje extracelulární matrix v malém množství a veškerou zátěž nesou buňky samy díky těsným a poměrně hustým vzájemným propojením. Jak již bylo zmíněno v předešlém textu, během embryonálního vývoje se buňky diferencují a shluky stejně vyprofilovaných buněk vytváří zárodky budoucích tkání. Odborně se tomuto procesu říká, že se vytváří zárodečné listy. Rozlišují se 3 typy zárodečných listů - ektoderm, entoderm, mezoderm a při jejich vývoji se současně ještě vytváří embryonální mezenchym (jedná se o embryonální formu pojivových tkání). Zárodečné listy se vyznačují tím, že od samého počátku embryonálního vývoje zůstávají ve vzájemném dotyku a díky tomu vlastně může vzniknout příslušná tkáň a tedy i příslušný tělesný orgán. Mezenchymové buňky během embryonálního vývoje vycestovávají z některého ze zárodečných listů (hlavně pak z mezodermu) a vtlačují se mezi jednotlivé zárodečné listy. Zpočátku vytváří jen řídkou, síťovitě uspořádanou strukturu, jakousi výplň mezi jednotlivými zárodečnými listy. Jak se zárodečné listy dále vyvíjí směrem ke specializovaným tkáním a budoucím orgánům, funkce mezenchynových buněk se mění a nakonec umožní další vývoj a funkční propojení orgánů na pevně daných místech těla želvy.
Epithely
Epithelová tkáň vzniká ze všech zárodečných listů. V tomto typu tkáně jsou buňky na sebe velice těsně přiložené a mezibuněčné hmoty (extracelulární matrix) je málo. Buňky jsou navzájem propojené pomocí svých výběžků a toto spojení je velice pevné. Epithely plní různé funkce. Podle umístění a funkce epithelu je dělíme na krycí a žlázové.
Krycí epithely pokrývají zevní plochy těla a vystýlají zevnitř všechny tělní dutiny. Základní funkcí krycích epithelů je vytváření bariéry pro přechod látek z prostoru dutiny do tkáně pod epithelem (většinou se jedná o podkladní pojivovou vrstvu) nebo naopak. Žlázové epithely zajišťují především sekreci. Rozdělení na krycí a žlázové epithely je ovšem jen popisné. Ve skutečnosti celá řada krycích epithelů plní i funkci sekreční a naopak epithely označované jako žlázové plní i funkci pokryvu. Od toho, jak epithely fungují, lze odvodit mnoho informací týkajících se chovných podmínek, krmného režimu a také odchovu mláďat. Proto je v tomto článku epithelům věnovaný mnohem větší prostor.
Krycí epithely
Krycí epithely se dělí hlavně podle toho, z kolika vrstev buněk jsou vytvořené a jaký mají tvar buňky nejsvrchnější vrstvy. Proto se rozlišují na jednovrstevné a na vrstevnaté.
Jednovrstevný dlaždicový epithel
Tento epithel se skládá pouze z jedné vrstvy plochých buněk a buňky jsou tak tenké, že jsou v histologických řezech patrná pouze buněčná jádra. Díky tomu, že jsou buňky tak tenké, prochází přes ně velice snadno všechny nizkomolekulární látky včetně plynů. Nachází se proto hlavně na místech, kde je potřeba zajistit rychlý a účinný prostup živin a plynů přes krycí epithel. Vyskytuje se tedy v endotelu cév nebo vytváří epithel plícních sklípků.
Jednovrstevný kubický epithel
Tento typ epithelu je tvořený pouze jednou vrstvou buněk o přibližně stejné šířce i výšce, tvarově se jedná o víceboké hranoly (pěti až sedmiboké). Všechny buňky nasedají na bazální membránu, ke které jsou přikotvené pomocí krátkých buněčných výběžků s propletených kolagenními fibrilami a speciálními glykosaminoglykany (GAG). Jednovrstevný kubický epithel se vyskytuje jako výstelka folikulů, tvoří přední epithelovou vrstvu čočky a také průdušinek těsně před vstupem do plícních sklípků.
Jednovrstevný cylindrický epithel
Je tvořený obdobnými buňkami jako v předešlém případě. Zajímavostí je uložení buněčných jader, které se ve všech buňkách nachází ve stejné pozici (blíže k bazální membráně). Tvoří část výstelky dutých orgánů, např. žaludku, střeva, žlučníku, vejcovodů a také většiny sekrečních žláz. V některých případech je jeho povrch pokrytý mikroklky (střevo) nebo kinociliemi (některé úseky dýchacích cest).
Víceřadý epithel
Je zvláštní formou jednovrstevného epithelu. Zvláštnost spočívá v tom, že se sice sestává z jedné vrstvy buněk, ale buňky jsou různě vysoké. Různá výška buněk zapříčiňuje uložení buněčných jader v nestejné výšce (v řezu se jeví v různých vrstvách), proto se epithel označuje jako víceřadý. Nízké buňky vytváří základnu (bazální buňky), středně vysoké vřetenovité buňky vytváří střední vrstvu a mezi nimi jsou uložené vysoké buňky cylindrického tvaru zasahující až k povrchu epithelu. Cylindrické buňky mají na povrchu buď kinocílie (známé spíše pod označením řasinky) vyskytující se v dýchacích cestách (bronchulus) nebo stereociliemi ve vývodních kanálcích (ductus epididymidus). Epithel často obsahuje i vmezeřené pohárkové buňky produkující hlenovité látky s ochranným účinkem.
Vrstevnatý dlaždicový epithel nerohovatějící
Vrstevnaté krycí epithely jsou složeny ze dvou a více vrstev nad sebou ležících buněk, takže kontakt s bazální membránou mají pouze spodní buňky. O tom, jaké vlastnosti pak ten který epithel má, rozhoduje tvar buněk tvořících svrchní vrstvu. Epithel dlaždicovitý je nejběžnější formou krycího epithelu. Má velkou odolnost vůči mechanickým, fyzikálním i chemickým vlivům. V těle želvy se vyskytuje ve dvou formách. Nerohovatějící forma se nachází především na začátku a na konci trávicí trubice, tzn. na sliznici v ústní dutině (per cavitatis oris), v hltanu (farynx), v jícnu (esofagus) a pak v análním kanálu (ani canalis). Nachází se také v kloace (cloaca) a tvoří také přední vrstvu rohovky (cornea) apod.
Nerohovatějící forma vrstevnatého dlaždicového epithelu je tvořena 5 až 20 vrstvami buněk a tento počet je závislý na umístění epithelu na těle. Spodní vrstvu buněk tvoří nízké cylindrické buňky s četnými buněčnými výběžky, které se zanořují do bazální membrány. Tím je zajištěno pevné připojení epithelu k podkladové struktuře. Střední vrstva buněk je tvarově různá. Nejspodnější mají obvykle polyedrický tvar, směrem k povrchu se buňky zplošťují, takže vrchní vrstvy již tvoří buňky tenké až dlaždicovité. Všechny buňky tohoto typu epithelu se odvozují od buněk nejspodnější vrstvy. Tyto buňky vykazují vysokou mitotickou aktivitu a při jejich dělení se posouvají směrem k povrchu (směrem k bazální membráně to není možné, protože tato membrána nedovoluje posouvání buněk na tuto stranu). Laicky se dá říct, že nově vznikající buňky vytlačují starší směrem od bazální membrány k povrchu epithelu. Proto se někdy nejspodnější vrstva buněk označuje i jako zárodečná vrstva (stratum germinativum).
Vazivo uložené pod epithelem plní funkci podkladové vrstvy, je však protkané hustou sítí cévek, díky čemuž mají nejspodnější vrstvy buněk v epithelu dobrý přístup k živinám. Efektivní prostup živin z vaziva směrem k epithelu je umocněný i díky tomu, že vazivo vytváří různé výběžky směrem do bazální membrány a tím významně zvyšuje styčnou plochu pro přenos živin. Proto jsou i nejspodnější buňky epithelu mitoticky nejaktivnější.
Vrstevnatý dlaždicový epithel rohovatějící
Jedná se o druhou variantu vrstevnatého krycího epithelu. Nachází se hlavně na kůži ve formě pokožky a vykazuje zvláštní vlastnosti. Uvnitř buněk jsou specializované vakuoly obsahující různé typy látek, jejichž chemických vlastností bunka využívá. Příkladem mohou být různá melaninová barviva a jejich schopnost pohlcovat energii záření. Tím chrání další buněčné organely před negativním účinkem energie záření.
Vrstevnatý cylindrický epithel
Tento epithel se vyskytuje zřídka a plní specifické funkce. Často se nachází v místech, kde dochází ke změně typu výstelky. Proto se někdy označuje jako epithel přechodních zón.
Přechodní epithel v prázdném orgánu
Přechodní epithel vytváří typickou výstelku vývodních cest, především močových. Při prázdném orgánu tvoří epithel až 8 vrstev buněk. Základní buňky mají polyedrický tvar, nad nimi je vrstva několika buněk hruškovitého tvaru a povrchová vrstva je tvořena velkými buňkami s četnými záhyby na buněčné membráně v části směřující do dutiny orgánu.
Přechodní epithel v naplněném orgánu
Po naplnění orgánu dochází vlivem vytvořeného tlaku ke stlačování povrchových buněk, ty se roztahují do šířky a přitom se ztenšují. Roztažení do stran umožňují právě záhyby na jejich horní straně. Takové roztažení do stran však nejsou schopné provést buňky hruškovitého tvaru ve střední vrstvě ani bazální buňky. Dochází tedy k tomu, že se zvětšuje mezibuněčný prostor mezi buňkami střední a spodní vrstvy, což vede k zanořování některých buněk střední vrstvy do bazální vrstvy. Při naplněném orgánu se tedy celková tloušťka přechodního epithelu zmenší zhruba na polovinu a je tvořený asi 4 vrstvami buněk.
Žlázové epithely
Většina žláz je ukryta pod krycími epithely a sekret vylučují do mezibuněčného prostoru. Vznikají jako vychlípení epithelu, které se zanoří do vaziva pod epithelem a následně dojde k diferenciaci buněk na secernující buňky. Pokud k vychlípení dojde tak, že vyústění takto vytvořené žlázy je hned na povrch epithelu nebo prostřednictvím nově vytvořeného kanálku spojující žlázu s povrchem, pak se jedná o exokrinní žlázu. V případech, kdy po vytvoření vychlípení dochází následně k zarostení žlázy a spojení s povrchem zmizí, pak je sekret takové žlázy vylučovaný do mezibuněčného prostoru v podkladním vazivu, zde se dostává do krevních vlásečnic a prostřednictvím krve do ostatních částí těla želvy. V tomto případě se žláza označuje jako endokrinní žláza a jí sekretovaná látka jako hormon.
Žlázové buňky mohou zaujímat 2 různé polohy. Některé krycí epithely obsahují pohárkové buňky, které produkují hlen (mucin). Pohárkové buňky se vyskytují buď roztroušeně jako jednotlivé buňky a pak fungují jako jednobuněčné žlázy (např. epithel střeva nebo dýchací epithel), nebo tvoří malé skupiny sekrečních buněk (např. sliznice nozder). Tyto pohárkové buňky se vyznačují tím, že obsahují velké sekreční vakuoly obsahující mucin. Ten je z buňky vylučovaný procesem exocytózy. Zajímavým poznatkem je, že mucin na sebe váže vodu až po vyloučení z buňky na povrch. Mucin dokáže na sebe navázat tolik vody, že jeho molekula zvětší svůj objem až stonásobně (L05). Pak vytváří účinnou bariéru proti působení např. trávicích enzymů a chrání tak krycí epithel tkáně. Krycí epithel pokrytý ochrannou vrstvou mucinu (nebo jemu podobných látek) se pak označuje jako sliznice. Pohárkové buňky tohoto typu se nachází hlavně v žaludku.
Druhou polohou jsou zanořené diferencované sekreční buňky v epithelu, ze kterého původně vznikly. Do této skupiny patří většina exokrinních žláz. Sekreční buňky pak vytváří seskupení označované jako sekreční oddíl. Tento typ žláz má obvykle vyvinutý sekreční kanál (vývod) a pokud jsou tyto žlávy součástí specializovaného orgánu, pak je systém vývodních kanálů bohatě rozvětvený.
Pojiva
Tkáň pojivová má původ v mezenchymu a její vzhled, struktura i funkce je velice rozmanitá. Do skupiny pojivových tkání se zařazuje vazivo, kost a chrupavka. Buňky vytvářející pojivové tkáně mají schopnost vylučovat do mezibuněčného prostoru určité typy chemických látek a vně buněk je spojovat do složitějších struktur. Takto vytvořené struktury (velké molekuly) vykazují obrovskou mechanickou a pevnostní odolnost. Pojivová tkáň plní v těle želvy především funkce mechanické, podílí se ale i na regulaci iontové rovnováhy, vázání a zadržování vody, spoluvytváří látkovou rezervu (týká se to určitých typů molekul) a hraje i důležitou roli v obraně proti působení některých škodlivých vlivů (např. teplotní, při nadměrné expozici UV záření apod.).
Svaly
Svalová tkáň se vytváří ze dvou zárodečných listů - z mezodermu se vytváří příčně pruhovaná kosterní a srdeční svalová tkáň, z mezenchymu se vytváří hladká svalová tkáň. Společnou vlastností buněk svalové tkáně je jejich nápadně protáhlý tvar a na rozdíl od jiných buněk se v nich od počátku vyvíjí zvláštní vláknité buněčné struktury - myofibrily. Díky těmto vnitrobuněčným vláknům pak mají svalové buňky schopnost protahování do délky s následnou kontrakcí (smrštěním), což je základní princip fungování svalů.
Nervy
Nervová tkáň vzniká z ektodermu a skládá se ze dvou typů buněk. Jedna skupina buněk dokáže přijímat a vytvářet potenciály (tyto se označují jako neurony) a druhá skupina pak vytváří specializované podpůrné systémy (tyto se označují jako neuroglie). Hlavní funkcí nervové tkáně je schopnost dráždivosti a přenosu (vedení) vzruchů.
Tekutiny
Na tomto místě je potřeba ještě zmínit zvláštní skupinu buněk, které spoluvytváří nebo jsou přímo součástí tělních tekutin, jako je krev a lymfa. Někteří autoři tyto buňky označují jako buňky pátého typu tkání. Od ostatních tkání se liší jak svým vzhledem (strukturou), tak i funkcí. Vytváří se z mezenchymu a jejich mezibuněčná hmota je vždy tekutá. V těle želvy zajišťují transport živin a metabolitů, výměnu plynů při dýchání, spolupodílí se na regulaci a koordinaci tělesných funkcí a hrají důležitou roli v obranných reakcích (T02).
Související články
x
Odkazy
Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde. Přehled o provedených změnách na tomto webu naleznete zde.
Zajímavé stránky